-->

I LOVE TO DISCOVER

I AM

image
Hello,

I am Tereza with "z"

I am a dreamer. I am from the third biggest town in Czech republic and I lived five months in the Canary Islands. I write about everything what comes to my mind and I am just living the life as it goes by. I study journalism and spanish filology at UPOL in Olomouc, I work as a lecturer in one language school, I write for a web called Dobryzpravy.cz (we basically inform people about the good news from our world) and I create a podcast called Vyleť z hnízda!. I'm still looking for myself. I'm really into reading, writing, eating, drinking wine, meeting new people, photographing and creating in general. Travel is my therapy. If you would ask people who know me well, which words would describe me, I'm sure they would say something like - the elephant colour, Harry Potter, traveling, coffee, mint tea, food, sharks, mugs and my crazy mum (in the good way, of course). So welcome to my page, where you will have, as I hope, a great time.


Education
University of Palackeho

Bachelor of Journalism and Spanish philology - in progress

University of La Laguna

Erasmus - Spanish philology


Experience
Lecturer

PARAKALO - language centre

Redactor

Dobryzpravy.cz


My Skills
Writing
Translation
Photographing
Marketing

266

Articles Written

13

Countries Visited

29

Podcast episodes recorded

105

Days until Christmas
ARTICLES

ZÁPISKY Z KARANTÉNY

 



Bylo celkem jasné, že to jednou dojde i na nás, ale stejně jsem si říkala, že to prostě nejde, že na karanténu nemám čas a že doufám, že má mamka jenom obyčejnou chřipku, aby jí nepostihly nějaké následky. 


DEN 1. (čtvrtek)

Ráno - Mamce není nejlépe. Rýmu nepočítáme, tu má 24/7, protože je alergik. Teplota už ale tak normální není. Zjišťujeme, kdo, kde a kdy by ji mohl nakazit. Já se pohybuju hlavně v jiné části domu. Obvoláváme rodinu a rušíme nedělní oslavu mamčinných narozenin. I kdyby to byla jen chřipka, nikdo by ji chytit nechtěl.

Odpoledne - Vyrážím do práce. Když se vracím, volá mi mamka, že byla v kontaktu s někým pozitivním a že mám jet domů. Jsme totiž v karanténě. Volala hned obvodní doktorce a ta ji nahlásila na testy. Ty se budou konat v sobotu.

Večer - Mamka odpadá asi v devět. Píšu email do práce, že teď budu asi chvíli mimo. Pak se s mamčinným manželem díváme na Klabzubovu 11 a je nám vlastně docela fajn. 


DEN 2. (pátek)

Ráno - Vstanu a mamka už dole pracuje. Jsem na ní docela naštvaná, protože má 38 horečku a měla by spát. Nakonec se ale domluvila, že udělá jen to nejpotřebnější a půjde si lehnout. Mezi tím, co ji neustále vaříme čaj, si děláme k snídani francouzské toasty. Když už jsme v karanténě, chci abychom to měli co nejpříjemnější. 

Odpoledne - Mamce opadla teplota a tak se spolu díváme na seriál. Přišla ji smska z hygieny, že se mají další den dostavit mezi 8 - 9 hodinou kvůli odběrům. Veškerý svůj volný čas zabíjím u slovenské Farmy. Přiznávám, že se na to dívám každý rok a je to takové moje guilty pleasure.

Večer - Mamce zase stoupla teplota, ale i přesto vypadá o hodně lépe než první den. Já mám po dnešku upletenou třetinu čepice, protože to krásně zabíjí čas, můžu to dělat i u seriálů a neznám větší relax. K večeři jsme měli domácí hummus.

Pozdě večer - Psychika dělá hodně. Občas se přistihnu, že přemýšlím, jestli nemám teplotu. A když se nechtěně zakašlu, začne mi z toho trošku šplouchat na maják. 


DEN 3. (sobota)

Ráno - Probudím se a leje jako z konve. V osm ráno je venku tma jako v šest večer. Jdu si udělat kávu a zjišťuju, že naši jsou už pryč. Odjeli se otestovat. 

Dopoledne - Naši dorazili z odběrového centra. Popis odběru nebyl zrovna lákavý. Jejich "ukápla mi slza, když mi tou tyčinkou zajeli skoro k oku" mě nepřesvědčilo o tom, že bych to chtěla absolvovat. Výsledky by měly být do 48 hodin. 

Odpoledne - V televizi dávali Padesát odstínů šedi. S mamkou jsme už nevěděli, co si pustit a zkoukly to celé. 

Večer - Otevřeli jsme cider, který jsem dovezla asi před šesti lety z Francie. Držte palce, aby byl ještě vůbec poživatelný. Nemám totiž ponětí, jestli cider zraje stejně jako víno. 

Pozdě večer - Cider byl výborný, večer zakončen na jedničku. 


DEN 4. (neděle)

Ráno - probudím se a z vedlejšího pokoje slyším mamku telefonovat. Někomu oznamuje, že je pozitivní. Karanténu tedy budeme mít ještě dlouho. Její manžel je negativní, z čehož tak nějak usuzujeme, že asi nebude přenašeč, protože jsme s ní doma už nějaký čas a oba bez příznaků. 

Dopoledne - Voláme s doktorkou, která mě objednává na test na středu. Pondělní svátek to trošku komplikuje. Karanténu nám nařizuje do dalšího úterý, aby to bylo 10 dní. 

Odpoledne - Rozhodli jsme se, že i když má mamka narozeniny až druhý den, oslavíme to dnes. Původně jsme měli mít rodinnou oslavu a v pondělí mamka alespoň nevstává, aby pracovala (home office). 

Večer - Máme nejlepší červený šampus a z O2 jsme si koupili film Poslední aristokratka. Už dlouho jsem se takhle nezasmála a obsazení herců stojí vážně za to.

Pozdě večer - moje čepice dopletena.


DEN 5. (pondělí)

Ráno - probudím se a jdu dolů. Máme společnou snídani a mamce neustále zvoní telefon, aby ji někdo popřál. Skoro vždy dojde na dotaz "jak se máte?" takže mamka oznamuje svoje výsledky snad dvaceti lidem. 

DopoledneOkolo oběda předáme dárky a zbytek dne trávíme u dánské kriminálky a já mamce pletu čepici. 

Večer - Odpadám z únavy z nic nedělání.


DEN 6. (úterý)

Ráno - Nemám chuť vylézt z postele. Není mi zle ani nic podobného. Jenom mě to už unavuje a protože venku prší už třetí den vkuse, tak je tma jako by bylo teprve šest ráno místo půl desáté. 

Dopoledne - Lakuju si nehty, když už zítra pojedu na test, tak ať vypadám trošku jako člověk. Objednala jsem si boty. Koukala jsem se na ně asi dva měsíce a protože tam byl poslední kus v mém čísle, musela jsem je objednat. To jsem ještě nevěděla, že možná budu na mizině, protože se do práce, díky organizaci, dostanu bůh ví kdy.

Odpoledne - Volá nám hygiena. Větší bordel v systému jsem ještě neviděla. Jsou zmatenější než já z nových vládních opatření. Bohužel oni nemají Dominika Feriho, který by jim to trošku shrnul a tak to pak dopadá, jak to dopadá. Přišla mi smska, že se mám zítra mezi 8 a 9 hodinou ranní dostavit na odběr. 

Večer - Jediná pozitivní věc - Masterchef


DEN 7. (středa)

Ráno - Trvalo to asi 10 minut... když do toho započítám i čekání. Odběr byl neskutečně nechutný. Nic, co by se nedalo přežít, ale nepříjemné, to jo. Dost jsem litovala ty, kteří si test platili sami, protože ta řada snad neměla konce. Výsledky by měli být do 48 hodin. 

Dopoledne - Dorazil mi balíček. V předstihu jsem volala pošťačce, že jsme v karanténě a protože jsme měli zrovna otevřenou bránu, tak mi balíček donesla až na terasu. Naprosto nejkrásnější gesto týdne.

Večer - Pustili jsme si film, ve kterém hrál John Travolta, ale větší zklamání to být nemohlo.


DEN 8. (čtvrtek)

Ráno - Probudila jsem se a na telefonu svítila zpráva: Výsledek vyšetření na COVID-19 je negativní. 

Dopoledne - Uvařila jsem brokolicovou polévku, abychom náhodou neumřeli hlady.

Odpoledne Liborova ségra nám dovezla burčák. Krásnější karanténu si člověk nemůže přát. 

Večer - Dodívali jsme se na dánský seriál Dicte, který byl super. Něco jako skandinávské detektivky ala Lars Kepler. U toho jsme samozřejmě degustovali a já si pomalu začínám zvykat na ten život bez starostí.


DEN 9. (pátek)

Ráno - Jelikož celou karanténu jen jíme a jíme, tak jsem se rozhodla, že je čas si zacvičit. 

Dopoledne - Konečně je po celém týdnu krásně, takže jsme se rozhodli zazimovat zahradu. Já měla na starosti záhonek s bylinkami, mamka likvidovala všechny květiny okolo terasy a na oknech a Libor pracoval na plotu. 

Odpoledne - Celé odpoledne jsem strávila v kuchyni zpracováváním bylinek. Něco jsem zamrazila do krabiček. Něco do formiček na led s olivovým olejem. Hlavně, abychom jich měli dostatek na zimu. 

Večer - Všem doporučuji ukrajinský seriál Na schovávanou. Super nápad, skvělá zápletka a napětí až do konce.


DEN 10. (sobota)

Ráno - Včerejší cvičení bylo sice fajn, ale v podstatě mě bolí každý sval v těle. 

Odpoledne - Většinu karantény trávím v kuchyni a vlastně je děsně super mít jako jediný problém "co budeme zítra jíst". Uvařila jsem rajčatovou polévku, upekla mini jablečné dortíky a jablečný crumble. 

Večer - Dívali jsme se na DC Sniper: 23 dní strachu. Neskutečně šílený film podle skutečné události. Člověk pomalu přestává chápat, co vše se může ve světě dít.


DEN 11. (neděle)

Ráno - Neskutečně jsem se těšila na snídani, protože ty jablečné dortíky ze včera jsou sakra dobré. Pak jsme si připravili věci na oběd a skočili k televizi, protože počasí venku už zase vypadá jako při apokalypse. 

Odpoledne - Za domem jsem nasbírala pár žaludů a našla dva hřiby. Toť k programu na odpoledne. Taky jsem si ještě stihla nalakovat nehty. 

Večer - Upekli jsme na večeři pivní rohlíky. Dívali jsme se na Vlčí instinkt. Další kriminálka, tentokrát z Francie. Hlavní hrdina mi upřímně úplně nesedí, ale případy to jsou zajímavé. Nepřišla mi pozvánka na test na COVID. Čím dál tím lepší organizace ze strany hygieny. 


DEN 12. (pondělí)

Ráno - Spalo se mi naprosto hrozně. Budík zvonil 5:57. Liborovi naštěstí smska z hygieny dorazila a tak jsme byli nastoupení u odběrových míst už v sedm. Já trošku ve stresu, jestli mě vůbec vezmou, když mě ani nepozvali. Nakonec vše proběhlo hladce. Asi po 40 minutách mi nám prošťárali nos, tentokrát tak důkladně, že jsem to cítila ještě o tři hodiny později. 

Dopoledne - Úklid mrazáku. Ano, vždycky si najdeme aktivitu spojenou s jídlem. Uvařila jsem oběd. Tentokrát recept z veganské kuchařky od Deliciously Ella. 

Odpoledne - Nacpali jsme si břicha Dhalem s květákem a červenou čočkou a já se vydala do prvního patra odučit svou online hodinu. Pak následovala práce do časopisu a úklid pokoje. 

Večer - Po úklidu jsem si dala chvilku jógy a seriál a v tu chvíli mi cinkla smska, že jsem negativní. To znamená jediné - v úterý mi začíná normální život. 


Počet pozitivních testů: 1

Počet negativních testů: 4

Počet dní v karanténě: 12

Počet upletených čepic: 2

A zůstane nám jen Netflix

 


Každé ráno teď vstanu a ze všech stran se na mě valí vyšší a vyšší čísla nakažených. Myslela jsem, že tuhle fázi už máme za sebou, ale tak nějak mě to teď děsí ještě víc, než když tohle všechno začalo poprvé. 


Žlutých vykřičníků na instagramovém profilu Dominika Feriho přibývá každým dnem tolik, že je pomalu už ani nestačím zaznamenávat. 


V práci už se zase připravujeme na nejhorší v podobě online fungování a přednáška Petra Ludwiga, která mě čeká v pondělí je nejasná. Zatím ji sice nikdo nezakázal, ale protože mám doma rizikový materiál, který by se neměl nakazit, začínám přemýšlet, že to odpískám sama od sebe. 


Naděje, že se podívám za kamarádkou do Berlína padla už ve chvíli, kdy zařadilo Německo na rizikovou oblast Prahu. Teď už to padlo na celý Středočeský kraj a já jen čekám, že za chvíli tam bude celá Česká republika. Sbohem cestování a sbohem svobodo. 


Navíc mám pocit, že čím déle tady pandemie operuje, tím víc jsou lidé nezodpovědní. Potkávám denně ty, kteří slovo "rouška" považují za sprosté, ty, kteří si jednorázovou roušku otočí a použijí ji i další den, protože se spodním prádlem to tak taky dělá spousta lidí, že jo... ty, co tvrdí, že stejně žádná nákaza neexistuje, protože oni neznají nikoho, kdo by byl pozitivní. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. 


Kam zmizela ta ohleduplnost a soudržnost, která tady byla v březnu? To k tomu opravdu potřebujem pěknou nálož mrtvých, abychom se vzpamatovali a začali zase uvažovat racionálně?


O tom, že mělo 90 % lidí potřebuje jet v létě do Chorvatska ani nemluvě. Ono totiž přece není nic lepšího, než vymyslet vlaky, které jsou ideální a nemoc tam může v rámci počtu lidí růst jako nemluvně v inkubátoru. Ale co bychom nejeli, když to je tak levné a výhodné. Jsem ta poslední, kdo by lidi odrazoval od cestování. Miluju to, sama jsem ale celé léto nikam neodjela. Přece není tak těžké si jeden rok něco odepřít. Nebo se minimálně snažit cestovat co nejbezpečněji. Navíc, pokud si toho někteří ještě nevšimli, žijeme v sakra krásné zemi plné nádherné přírody, tak možná než odškrtávat další políčka na stírací mapě světa zkuste objevit, co máte za domem.


Co se týče klubů a diskoték, tak tam to snad ani nemusím komentovat. Všichni víme, že člověk s vyšší hladinkou alkoholu ztrácí zábrany a teď nemyslím zrovna to, že si zajde s někým užít na veřejné záchodky. Stačí, že se přestane hlídat, sdílí si drink s dalšími pěti lidmi a už to jede. 


Nevím, jak dlouho bude trvat, než se nám rozsvítí, jestli potřebujeme ještě vyšší čísla nebo to chceme nechat zajít až k další státní karanténě. S takovým přístupem nám ale nakonec zůstane jen Netflix a o všechno ostatní postupně přijdeme.


A pro ty, co by jim snad mód Netflix & chill vyhovoval. Měli byste si uvědomit, že zásoba seriálů není nekonečná a pokud se svět zastaví, za chvíli nebudete mít na co koukat ani na tom internetu. 


Na závěr bych jen chtěla říct, že se jedná o můj subjektivní pohled. Holky, která sleduje zprávy a čte rozhovory a v podstatě lékařské stránce věci zas až tolik nerozumí. Ale, on člověk nemusí být hned epidemiolog, aby mu došlo, že je něco špatně.

EUROPE ROAD TRIP [Italy - Milano] 7/7

 


Další díl evropského cestování je tady. Tento už je bohužel poslední, ale o to víc si jeho sepisování užiju. Mou poslední baťůžkářskou zastávkou byl Milán. Byla jsem tam ubytovaná dva dny před odjezdem domů a ten poslední den jsem se snažila prošmejdit místa, na která člověk nepotřebuje vstupenku. 


První zastávkou musela být samozřejmě slavná katedrála Narození Panny Marie (Duomo di Milano). Dojela jsem na místo metrem a už cestou nahoru po schodech se mi naskytl naprosto neskutečný výhled. Na fotkách jsem to tak nikdy nevnímala, ale když tam jste a vidíte tu obrovskou stavbu, která se těm dnešním nemůže vůbec rovnat, tak vás to naprosto pohltí.





Kam jinam pokračovat, než do Galerie Viktora Emanuela II.? Tam podle mě nikdo nakupovat nechodí. Je to místo, kde jsem viděla tolik telefonů a foťáků, že jsem měla chuť zahodit ten vlastní a všem říct, aby udělali to stejné a prostě si tu nádheru jen užívali. Je to fenomenální!









Zbytek dne jsem se doslova toulala. A protože můj batoh, ve kterém jsem si nesla můj život za poslední dva týdny a neskutečné vedro, které ten den bylo, nešlo úplně k sobě, rozhodla jsem se pro krásně strávený čas na lavičce v parku s knihou. A to konkrétně v Parque Sempione. Je to nádherné místo, kde je lavička na každém druhém kroku a garantuji vám, že minimálně jedna bez "majitele" na vás určitě bude čekat.






Castello Sforzesco

Torre del Filarete








Po rychlém obědě a odeslání pohledů jsem vyrazila na autobusové nádraží. A ty jo, to je něco! No, podívejte se sami. 





Právě na tomhle krásném místě se mi ale stala poměrně nemilá věc. Měla jsem se odtud přemístit Flixbusem na letiště, ale žádný zelený autobus se za celou dobu neobjevil. Nakonec jsem si musela koupit náhradní autobus a když jsem to poté řešila s infocentrem, tak mi bylo řečeno, že Flixbus tady jezdí pod jinou značkou. Tak jen menší varování pro ty z vás, kdo tudy budou projíždět. 

Příští návštěvu se rozhodně hodlám proměnit v turistu, co se prochází po muzeích a promenáduje se na vrcholcích katedrály. Musím si na to ale vyhradit více času než jen jeden den.

Nakupuj s rozumem: THEJBCOLLECTION

 


Říkala jsem si, že by bylo fajn založit novou rubriku, která by měla co předat. Už delší dobu se snažím přemýšlet o tom co a kde kupuju. Nejenom v rámci oblečení, ale tak nějak všeobecně. 


Dneska bych vám chtěla představit tvůrce, kterého vždy moc ráda podpořím a mám doma už pár jeho kousků, které jsou extrémně pohodlné. Jmenuje se Honza Bican a pokud jste ještě nenarazili na jeho výtvory, tak musíte minimálně znát jeho Instagram. Honza tam totiž veškeré fotky doplňuje o své kresby a já zatím při scrollování nenarazila na nic tak originálního. 


Produkty, které můžete v rámci #thejbcollection sehnat jsou vždy propojeny s nějakým příběhem a dost často vznikají ve spolupráci s dalšími kreativci. 



Úplně první věcí, kterou jsem si pořídila byla tahle suprová mikina #VIZIONARLIMITED. Ta vznikla díky Honzově spolupráci s českou blogerkou Dittou Zavřelovou. Musím přiznat, že prostřednictvím téhle mikiny, která poměrně obletěla Instagram jsem na celou thejbcollection vlastně narazila. A protože mi design mikiny přišel poměrně zajímavý, rozhodla jsem se, že si ji pořídím. Zároveň je taky super, že veškerý potisk mikiny je vytvořen ekologickými barvami. Mikin není totiž nikdy dost a hlavně když vím, že mi vydrží déle než jednu sezónu. Rozhodla jsem se pro velikost M, protože mám raději oversized oblečení a když člověk trochu přibere, což se podle mě v karanténě podařilo spoustě z nás, tak nemusí hned panikařit, že se do oblečení nevejde. 


Jak už jsem zmiňovala, mikina je extrémně pohodlná a používám ji jak doma, tak když se potřebuju do něčeho zachumlat během cestování, což se mi děje dost často po cestě do školy do Olomouce nebo i v letadle. 



Co se týče příběhu, který za vznikem mikiny stojí, tak na webu je popsána jako: "Mikina vytvořena se smyslem uvědomění si rovnováhy svých kladů, ale i záporů, které do Vesmíru vysíláme - a přání sobě samotnému jen to nejlepší." 


To, co se mi ale na tomhle produktu líbí naprosto nejvíc je, že z celkové ceny mikiny jde část na charitativní projekt, který podporuje nevidomé. 


Mám pro vás akorát jednu špatnou zprávu - mikina je již nenávratně vyprodaná. Takže si budete muset vybrat nějaký jiný originální výrobek. 


Zobrazit příspěvek na Instagramu

To by si Irena nikdy nepomyslela, že kvůli ní #vizionarpiknik navštíví tolik lidí. 🔥 Dáma ve starším věku, která na vlně šampaňskýho miluje vodku, občas fotku a taky umčo, tak přesně ta byla na včerejším pikniku představena jako další členka vizionářské party, jenž částí výtěžku pomáhá nevidomým. Poděkovat jí můžete v předprodeji na e-shopu janbican.cz (i pomocí mikin #vizionarlimited, kterých už zbývá opravdu jen pár), stejně tak, jako my děkujeme Vám. 🤘🏽Přes @absolutcz #skinnybitch popíjející, na první lekci @barasedlakova jógu cvičící, u talentované @prostekerky tetující, na @butlerscz dekách sedící a ozdobách hledící, @anna_julie_slovackova a doprovod z @aura_kapela poslouchající nebo jen tak žijící a kecající, do objektivů @barunkaga a @hynecheck pózující. 🙌🏼 Všem Vám s @ditta.z děkujem! Už brzy se vidíme zase, jasný? #cmaramcmarascmarame #drawing #picnic #vizionar #thejbcollection #launchevent #irena

Příspěvek sdílený jan bican | thejbcollection (@jan_bican),


Další věc jsem si pak pořídila v karanténě, protože mě naprosto nadchnul koncept celého produktu byla košile #Stelzbain. Zároveň mi to připadalo jako super způsob, jak v takové době podpořit toho, jehož tvorba se mi líbí. Jednalo se o to, že Honza vybral různě v sekáčích košile, které pak přetvořil na naprosto nové a originální kousky. Vtip byl v tom, že jste mu jednoduše museli věřit, protože konkrétní výtvory nebyly nikde k vidění. Líbila se mi celá myšlenka a tak jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Nejsem ale úplně člověk, který by nosil košile na denní bázi a tak jsem se opět rozhodla pro oversized velikost, kterou teď používám spíše jako přehoz přes body nebo tílka a naprosto to miluju. 




Protože se košile vyprodali v podstatě za 22 hodin, vznikla pak také trička se stejným motivem. Ta se ale také vyprodala rychlostí blesku. I tak se ale určitě podívejte na stránky janbican.cz protože tam najdete zase jiné skvosty



Doufám, že jste třeba objevili někoho nového a já se budu těšit na další Honzovy výtvory, které budou určitě stejně zajímavé ne-li více než ty předešlé. 


4 kriminálky na podzimní večery

 


Podzim pro mě začíná s prvním zářijovým dnem. Letos to dokonce i počasí tak nějak vychytalo a 1.9. propršelo od rána do večera. S podzimem pro mě ale přichází i období, kdy si můžu oblékat svetry a nepotit se, kdy se člověk těší domů na dýňovou polévku, kdy se zapomenutý deštník stává velkým rizikem a kdy je nejlepší období na kriminálky a detektivky v jakékoliv podobě. 

To podzimní pochmurno ke krimi příběhům prostě svádí a já si tak pro vás připravila tipy na 4 kriminální seriály, které jsem stihla zhlédnout během karantény a za které dám ruku do ohně. 



1. V pasti (2016-2018)

Jestli vás do teď neoslovil Island a není na vašem travel listu, tak vám garantuji, že po zhlédnutí seriálu V pasti tam budete chtít a to i přes všechny ty vraždy, které se v seriálu během dvou sérií odehrají. Kromě ponurého a chladného prostředí a klasické krimi zápletky se vám během sledování několikrát naskytne pohled na úžasnou islandskou přírodu. V první sérii se na malé město přižene sněhová bouře, která jej na poměrně dlouhou dobu odstřihne od okolního světa a vyšetřování vraždy tak musí probíhat pouze v režii místní policie. Šéf policie je oplácaný muž středního věku, který vám prostě musí být sympatický. Během celého seriálu si najdete cestu ke všem postavám a budete těžko odolávat další epizodě, která vás přiblíží k rozuzlení případu. Česká televize má ve svém archivu zatím všechny díly (zde).


2. Desatero hříchů (2019)

Severské cokoliv prostě letí. Ne nadarmo jsou stále známějšími Jo Nesbø či manželská dvojice Lars Kepler. Co se týče Desatero hříchů, je to finský seriál. A musím si vypůjčit větu, kterou jsem četla na ČSFD a seriál moc pěkně vystihuje: "Odehrává se v krásné slunečné krajině za polárního dne, kde se temnota skrývá v lidech." Celý příběh se odehrává v uzavřené náboženské komunitě na severu Finska. Vše je ještě více zamotané, jelikož jeden z detektivů, který je k případu vyslán právě z této komunity pochází. Seriál je originální i svým zpracováním ne tak populárních témat - homosexualita, náboženství, těhotenství ve velmi mladém věku, rodinné problémy, násilí. To vše se společně s několika vraždami vytváří naprosto skvělou atmosféru, která vás naprosto pohltí. Seriál je k dispozici v archívu České televize (zde).



3. Učitel (2016 - 2017)

Co se Polska týče, mám k této zemi velmi zvláštní vztah. Poměrně dost se mi líbí jejich příroda a města a mám tam skvělé kamarády na druhou stranu absolutně nesouhlasím v podstatě se vším, co se týče politiky. Tuším ale, že nebudu jediná a myslím si, že i spousta mladých Poláků sdílí můj pohled na věc. Co se jejich seriálové tvorby týče, tak jsem si polské snímky zamilovala. Jsou takové chladné, ale v dobrém a mysteriózním slova smyslu. Prvním, který bych vám tady chtěla doporučit je seriál Učitel. Ten jsme s našima hltali každý pátek, kdy ho vysílala Česká televize. Jak už název napovídá příběh se odehrává ve školním prostředí a to jak první, tak druhé série. Nejvíc se mi na seriálu líbilo, že patří k těm, kdy až do poslední chvíle posledního dílu vlastně nevíte, kdo může ten vrah být. Učitele si můžete pustit v archívu České televize (zde).



4. Temné lesy (2020)

Poslední seriál, který bych vám chtěla doporučit a který je ze všech zmíněných nejnovějším, jsou Temné lesy. Opět se jedná o polskou tvorbu, kterou najdete i na Netflixu a to dokonce s českým dabingem. Mně příběh naprosto nadchnul. Hlavní zápletka se odehrává v minulosti na dětském táboře, který se nachází v lese. Vražda, která se zde odehraje se ale rozuzlí až o několik let později. Proto se s postavami setkáváme jak v jejich minulém, tak i v jejich přítomném já. Ze začátku mohou být skoky mezi minulostí a přítomností poněkud matoucí, ale po prvních dvou dílech už se do toho dostanete a seriál si určitě zamilujete. 



Doufám, že si třeba některý ze seriálu pustíte a bude se vám líbit. Minimálně vám určitě zpříjemní nejedno deštivé odpoledne či večer. Protože přeci jenom nás během podzimu a následné zimy trošku opouští chuť někam vyrazit. Uvařte si k tomu nějaké dobré kafe či čaj a dejte si mňamku. Já měla naprosto skvělou jablečno-čokoládovou buchtu od mamky. 





EUROPE ROAD TRIP [Italy - Verona] 6/7

Je to už rok, co jsem si sbalila svých pět švestek do batohu a vyrazila za nosem. Poslední díly mého loňského road tripu najdete tady (část 1, část 2, část 3, část 4, část 5). Teď přichází na řadu předposlední zastávka a tou byla krásná italská Verona, do které bych se mohla vracet každé léto. 


Výhled z Castel San Pietro

Je to kouzelné městečko, ve kterém na vás dýchne historie tak moc, že si připadáte jako v Romeovi a Julii od Shakespeara. Ne nadarmo tady člověk narazí na Julietin dům. A když píšu "narazí" tak to tak doslova je. Větší řadu jsem snad viděla jen v Louvru na Mona Lisu. 

Do Verony se dostanete pěkně z Milána autobusem (Flixbus) za nějakých 300 Kč a cesta trvá necelé dvě hodiny. Já takhle vyrazila z Milána okolo desáté hodiny ráno a zpět jsem byla okolo desáté večer. Možná bych ve výsledku ani tolik času nepotřebovala, ale zase záleží v jakém ročním období město navštívíte. Já byla po pár hodinách chůze na sluníčku celkem unavená a poslední chvilky ve Veroně jsem si užívala s výhledem na řeku Adigio a knihou v ruce. 

Než jsem to ale zakotvila u řeky a později se zmrzlinou u Arena de Verona, tak jsem si toho poměrně dost prošmejdila. Start byl z autobusového nádraží a díky tomu jsem jako první narazila na Puente de Castelvecchio, ze kterého je naprosto kouzelný výhled právě na řeku, na město a člověk se může projít i po hradbách, kde si spousta lidí ukořistila fotky na Instagram. 







Odtud jsem pak pokračovala na veronské největší náměstí jménem Piazza Bra, na kterém byl rozhodně každý, kdo Veronu navštívil. Najdete zde totiž Arena de Verona. Na to jak je ale Verona turisty vyhledávaná, není na tomto náměstí koncentrace turistů až tak velká. Samozřejmě je okolo spousta lidí, kteří si fotí vzpomínky na sociální sítě, ale můžete si tu bez problémů slízat zmrzlinu, aniž by vám ji kdokoliv shodil z ruky. 








Z náměstí jsem pak pokračovala ulicí Via Giuseppe Mazzini. Tu jistojistě poznáte, protože se tudy valí tolik lidí, že doporučuji hlídat si osobní věci a pokud jste klaustrofobici, tak se připravit na velikánský dav. Ten vás ale pravděpodobně postupně donese až ke Casa de Julieta. Kvůli tomu do Verony míří turisté z celého světa. Já se o tomto místě poprvé dozvěděla z filmu Dopisy pro Julii a hned po jeho prvním zhlédnutí jsem se rozhodla, že tam jednou pojedu. A tadá, v létě 2019 se mi to konečně splnilo. 


Než jsem se ale vydala k domu, ve kterém údajně bydlela Julie, tak byl čas na oběd. Já si zašla do malé restaurace na Via Stella, ale nerada bych tady doporučovala. Jde o to, že se za rok mohlo změnit mnoho věcí, zároveň se spoustu podniků zavřela kvůli korona krize a tak bych vám chtěla dát jen radu: "Zajděte si něco sakra dobrého a hlavně italského, smažený sýr si můžete dát i v Česku." Po skvělých těstovinách a skleničce prosseca jsem konečně zamířila k hlavnímu bodu výletu, který mě nakonec poměrně zklamal. Řada na Julietin dům byla přes polovinu ulice, dostala jsem se tam asi za půl hodinu, s kupou dalších turistů, ale bylo to prostě jedno velké komerční haló. Dům to byl krásný, i když jsem se v rámci přelidněnosti rozhodla, že dovnitř nepůjdu. Ve vnitrobloku domu najdete ikonický balkon a všude jsou nalepené vzkazy, dopisy a odevšad tam na vás sálá romantika. Na mě to bylo ale prostě až moc profláknuté. Ne nadarmo je lepší spíše chodit na ta neturistická místa. 




Casa de Julieta





Mým dalším cílem byl hrad, který jsem znala z Instagramu. Jmenuje se Castel San Pietro a ten musím na rozdíl od Casa de Julieta doporučit všema deseti. Krásná cesta, i když občas trochu do kopce a na konci na vás čeká naprosto neskutečný výhled.














Když jsem se z vrcholku hradu dostala zase dolů, můj plán byl jasný. Potřebuju někde koupit pohledy. Za celých 16 dní, co jsem cestovala jsem poslala něco přes 20 pohledů, já tenhle papírový pozdrav do schránky prostě zbožňuju a moc mě baví je dostávat, ale i posílat. 



Po napsání pohledů a zmrzlině u Arena de Verona jsem se vydala stejnou cestou na autobusové nádraží a odtud už opět Flixbusem do Milána do mého krásného hostelu, o kterém jsem psala v souhrnném článku za rok 2019 (zde). Určitě ho moc moc doporučuji, což ostatně vychází i z celé atmosféry článku, který jsem (nejen) o něm tvořila už nějakých pár měsíců zpět. 

Chceš být v podcastu?

Contact Me
Tereza Hrubá
If you can dream it, you can do it.
Ostrava, Czech republic