Můj původní plán bylo jít spát v deset. To už podle mých hodinek, které ukazují čtvrt na dvanáct, úplně nestíhám. A víte, čí je to chyba? Spotify. Ono to na mě totiž vybaflo nové album Luise Fonsiho. Připadá to ještě někomu tak divný, když je to vyskloňovaný, nebo jsem to jenom já? Každopádně jsem se do toho alba na první poslech zamilovala a dostala chuť psát. Nemyslím si, že to bude nějaký intelektuální skvost, který bych mohla zařadit do svého žurnalistického portfolia ke státnicím, ale na tom mi teď tak úplně nezáleží. Já mám prostě chuť pustit prsty po klávesnici, tak proč jim to zakazovat. Stejně je většina mých nejčtenějších článků psána v noci, se skleničkou vína po ruce. Vlastně už tak nějak rozumím tomu instagramovému účtu @pisuprotozevino Z nástěnky na mě kouká ten nejlepší pohled, co jsem si kdy dovezla z cest, na kterém je sklenička vína, která říká "you should text him" a já nad ní po dlouhé době přemýšlím docela pozitivně, i když ona vypadá spíš zoufale. Nebo opile? Vždycky si říkám, kde je ta hranice mezi příjemně opilým stavem a zoufalostí, která na vás občas prostě padne, když si pár těch skleniček dopřejete. Možná bych měla na začátek tohohle textu dát nějaké varování 18+, protože bych nerada pak poslouchala stížnosti rodičů mých čtenářů, kteří ještě do toho dospělého stavu nedošli. Ti čtenáři. Ne ti rodiče. A věřte mi, ono asi není o co stát. My dospěláci stejně pořád utíkáme zpátky do dětství. A pak je vám jednadvacet a vy si k Vánocům přejete ze všeho nejvíc houpačku. A ne, nemyslím tu zahradní, na které se houpou normální dospělí jedinci. Ne. Já myslím takovou tu, co na ni narazíte na dětském hřišti. Tu která se skládá z provazu a prkýnka. Občas je to prkýnko nahrazeno pneumatikou. Nebo prostě jenom vzpomínáte na to, jak jste mohli jít ve školce po obědě spát. Vlastně "po O". A vaše největší starost byla, jestli si vyberete žlutou kostku, nebo tu červenou, která je sice ožužlaná od ostatních dětí, ale barevně se vám prostě do toho hradu hodí. Zpět ale k "dospělému" životu. Občas si říkám, jestli vůbec někdy dospěju. Jestli nejsem takový Petr Pan, co se zasekl mimo Zemi nezemi. A jestli to tak teda je, kde jsou ty lítací schopnosti? I když co se divím, není to tak, že bych zrovna překypovala šťastnýma myšlenkama 24/7. Zvláštní ale je, že i když je ledno-únor, mé nejtemnější období roku, tak se cítím docela šťastně. A tak jsem si říkala, že je třeba trochu toho štěstí přenést i na vás. Tak to totiž v dnešní době funguje, ne? Lidi se na sociálních sítích ve většině případů dělí jenom o to krásné a pozitivní, i když se tak mnohdy ani necítí. Ale víte co? Tohle všechno u mě tady, je sakra upřímné! Takže si každý ukradněte to své pozitivní a šťastné písmenko, zamyslete se nad tím, že na tom vlastně nejste tak špatně, pokud máte všechny končetiny, jste zdraví, máte milující rodinu, přátelé, nebo alespoň část z toho všeho a jděte zase žít. Ono to totiž sakra stojí za to! A nezapomeňte se na ten svět usmívat, protože ono to pak rozzáří den i dalším z nás. A neberte ten článek zase až moc vážně, protože se čas přeci jenom blíží k půlnoci... A jelikož jsem tenhle článek začala díky Luisi Fonsimu a jeho novému albu, tak by bylo fér vám doporučit moji oblíbenou písničku, která už se dopracovala na "repeat". Jmenuje se... Le Pido Al Cielo.
Město jako z pohádky. Tak nějak bych popsala Bath. Když k tomu navíc připočtete vánoční trhy a světýlka kam se jen podíváte, tak je to naprosto perfektní místo. My tam s Leou vyrazily jeden den na takové menší turistění, prošly si tam různé uličky, na trzích si daly svařený cider a vyfotily se u nejkrásnějšího stroměčku, co jsem kdy viděla. Stihly jsme zmoknout, vidět duhu, vyfotit mě u sloníkových dveří, dát si mňamózní oběd a jít na tajňačku čůrat do Costy, což byl mimochodem docela výkon. Představte si nás, jak tam bloumáme okolo hostů a snažíme se sehnat nějaký účet s kódem k záchodům.
Myslíte si, že jste nadšenci pro chození do kina? A už jste někdy letěli do jiného státu jenom proto, abyste mohli jít s nejlepší kamarádkou společně na nějaký film? Protože jestli je vaše odpověď na mojí otázku záporná, tak si okamžitě přestaňte říkat "nadšenci". Já si totiž kvůli Fantastickým zvířatům 2, které jsem samozřejmě musela vidět s mojím milovaným dvojčou, koupila letenku do Anglie. Určitě si teď říkáte, že jsem blázen, co? A já bych si to možná ještě tak před pár lety myslela taky, ale dneska jsem si už na 100% jistá, že na třetí díl tohohle úžasného příběhu od Rowlingové, zase poletím na výlet do Bristolu. A tím se vlastně tak nějak dostáváme k tomu, proč tenhle článek vůbec píšu. Od prosince tady na mě totiž na ploše kouká zaprášená složka s názvem "Bristol" a těm fotkám v ní je prý moc líto, že je nikdo pořádně neviděl. Tak se na ně pojďme společně podívat.
Terezo Hrubá! Delší nadpis už jsi vymyslet nemohla? Abych pravdu řekla, původně se ten článek jmenoval "OMG, sooo Irish!" ale tak nějak jsem to přehodnotila a přepsala to na pravdomluvný titulek. "Pravdomluvný"? Opravdu existuje slovo "pravdomluvný"? Terez, mlč už a jdi rovnou k věci. Jo, kdybych se touhle radou řídila pořád, možná bych to měla v životě jednodušší.
The Temple Bar
Všichni někdy někam utíkáme... no a ty moje útěky jsou prostě trošku nákladnější než ty jiných lidí. Protože moje největší úniková klauzule jsou letadla. A rovnou vám říkám, že vlastně ani tak nejde o to, kam má to letadlo namířeno... já miluju ten pocit, že člověk jednoduše na pár hodin zmizí ze světě a zároveň tak nějak ten svět zmizí i pro něj. Prostě si tam jen tak sedíte, bez signálu, připojení k internetu, možnosti kamkoliv odejít, s kýmkoliv se spojit a jenom jste. Jste tam v tu danou chvíli, se svýma myšlenkama... a tím Rusem, co na vás omylem upustil kousek čokolády (Přísahám, že tohle se opravdu stalo. A ne, tu čokoládu mi nenabídl, ani když přistála na mém stehně).
Dublin 2018
Když jsem si minulý týden prohlížela poslední tři roční výzvy, tak jsem si říkala, že to sice bylo poslední roky se čtením dost slabé, ale na druhou stranu jsem každý rok přečetla o nějakých těch pár knížek navíc a to znamená, že jednou tu výzvu prostě splním celou. A kdo ví, třeba to bude zrovna letos a třeba se ke mně někdo z vás přidá a na konci roku to oslavíme společně... láhví vína a další knihou. Tak hodně štěstí! A určitě mi dávejte průběžně vědět, jak jste na tom.
Fííha... tenhle rok byl fakt rychlý, šílený, cestovatelský, krásný, plný lásky, nových přátel, nových plánů, pracovní, školní... Naučil mě, že (půjčím si na to citát od Weef) míň věcí, je mnohdy víc zážitků, že tequila není pro mě, že kafe se dá pít i jinak než to instantní, že ne všechno musí být na fotce, aby se to uchovalo v paměti, že potřebuju novou kérku, že tramvaj je skvělý místo na sledování seriálů, že škola není zase až tak důležitá, že je třeba si vážit přítomného okamžiku, že #shorthairdontcare, že letenku je třeba koupit ten den, kdy ji najdete, že u mě nepřežije žádná květina (ani kaktus), že vlastní houpačka na zahradě je život, že se zvládnu podělit o postel (čistě ze spacího hlediska), že zrzavá měla být moje původní barva vlasů, že z mozzarelly mi není zle, ani s mojí alergií na laktózu (to považuji asi za největší úspěch tohohle roku) a spoustu dalších věcí...
"...Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady..." Trošku to tu aktualizujeme a provánočníme, protože moje poslední články s fotkami v kraťasech nejsou úplně na té správné vánoční vlně. To se ale teď změní! Hodlám vás totiž zaplavit fotkami z vánočních trhů a to rovnou ze tří českých měst.
Pamatujete, jak jsem psala, že první článek z Varšavy vznikal asi měsíc? Ne? No, já už pomalu taky ne. A moc ráda bych teď napsala, že tento článek stihnu za 3 hodinky ve vlaku Praha - Ostrava, ale jelikož u mě není naprosto nic jistého, tak to raději necháme při tom, že se minimálně snažím, aby ten článek vznikl do konce roku. Jde se na věc! V minulém článku jsme si prošli centrum města, skočili do varšavské univerzitní knihovny (kterou do teď rozdýchávám) a objevili kouzlo Chačapuri. No a teď to bude ještě o něco víc ve znamení turistění.
Hello, I am Tereza and I am a irreclaimable dreamer. I am from the third biggest town in Czech republic and I lived five months in the Canary Islands, which was the best experience of my life. I write about everything what comes to my mind and I am just living the life as it goes by. I study journalism and spanish filology at UPOL in Olomouc and one day I will be a famous writer (probably). If you would ask people who know me well, which words would describe me, I'm sure they would say something like - the elephant colour, Harry Potter, traveling, coffee, mint tea, food, sharks, mugs and my crazy mum (in the good way, of course). So welcome to my blog, where you will have, as I hope, a great time.
