I LOVE TO DISCOVER

I AM

image
Hello,

I am Tereza with "z"

I am a dreamer. I am from the third biggest town in Czech republic and I lived five months in the Canary Islands. I write about everything what comes to my mind and I am just living the life as it goes by. I study journalism and spanish filology at UPOL in Olomouc, I work as a lecturer in one language school, I write for a web called Dobryzpravy.cz (we basically inform people about the good news from our world) and I create a podcast called Vyleť z hnízda!. I'm still looking for myself. I'm really into reading, writing, eating, drinking wine, meeting new people, photographing and creating in general. Travel is my therapy. If you would ask people who know me well, which words would describe me, I'm sure they would say something like - the elephant colour, Harry Potter, traveling, coffee, mint tea, food, sharks, mugs and my crazy mum (in the good way, of course). So welcome to my page, where you will have, as I hope, a great time.


Education
University of Palackeho

Bachelor of Journalism and Spanish philology - in progress

University of La Laguna

Erasmus - Spanish philology


Experience
Lecturer

PARAKALO - language centre

Redactor

Dobryzpravy.cz


My Skills
Writing
Translation
Photographing
Marketing

211

Articles Written

13

Countries Visited

3

Podcast episodes recorded

161

Days until Christmas
ARTICLES

ZA KAŽDÝ NÁRAMEK NOVÝ STROM


Je čas na jeden zelený článek. Asi před měsícem jsem na Dobrých zprávách narazila na titulek "Zasaď strom koupí náramku? To je projekt Earthkarma". Zaujalo mě to natolik, že mi teď náramek zdobí ruku a píšu vám tady článek, který bych moc ráda dostala mezi všechny milovníky přírody, aby se naše lesy ještě více rozrostly. 

It's time for one green article. About a month ago I came across the headline "Plant a Tree by Buying a Bracelet? That's the Earthkarma Project" on Dobrý zprávy. It engaged me so much that the bracelet now graces my hand and I am writing about it an article that I would love to spread it between all the nature lovers so that our forests grow even bigger.





PODCAST #2 Kačí Táborská v Salvadoru


Pozdě ale přece jsem se rozhodla s vámi sdílet druhý díl mého podcastu, protože jsem si říkala, že bude fajn, je mít pěkně pohromadě i tady na blogu. 



JAK JSEM JELA SAMA DO VÍDNĚ


Žádný pořádný článek jsem vám nepsala už tak strašně dlouho. Pomalu mi připadá, že už ani nevím jak na to. Přeci jenom jsem se ale rozhodla to zkusit a budu doufat, že je to jako jízda na kole, která se prý nezapomíná. Dneska bych vám chtěla vyprávět o mém malém výletu do Vídně, na který jsem tentokrát vyrazila úplně sama. Nechápejte to zle, jsem milovník cestování s parťákem, ať už jsou to naši, můj přítel nebo kamarádi, ale jelikož se v srpnu chystám na takovou menší cestu na vlastní pěst, chtěla jsem si tak trošku ozkoušet, jestli to zvládnu a tahle poznávačka hlavního města Rakouska mi k tomu posloužila jako skvělá příležitost. 

I haven't written any article for so long. It seems like I don't even know how to do it again. But after all, I decided to try it and hope that it is like riding a bike that it can not be forgotten. Today I would like to tell you about my little trip to Vienna, which was, this time, a one person trip. Yeah, it was just me. Don't get it wrong, I'm a lover of traveling with some travel partners, parents, my boyfriend or friends, but since I am preparing for a small journey on my own in August, I wanted to try it before for at least a day to find out if I will be able to do it and the Austrian capital served me as a great opportunity.



Jelikož je Vídeň od Ostravy jen něco málo přes dvě hodiny vlakem, rozhodla jsem se, že využiju státní svátek a udělám si celodenní dobrodrůžo. Původně jsem měla v plánu využít vlak na cestu tam i zpět, ale jelikož jsou o prázdninách nějak pozastaveny studetské slevy, nakonec jsem pro zpáteční cestu zvolila autobus a i když jel o hodinu déle, nebylo to nic, co by se nedalo přežít. 
Z Ostravy jsem vyrážela 7:10 a do Vídně dorazila někdy před desátou. Po cestě jsem narazila na milé spolusedící v kupé a zjistila tak, že jedna slečna má Vídeň jen jako přestupní stanici a pokračuje dále na "letní sídlo" její maminky. I mean... letní sídlo? Tohle vážně existuje i mimo filmy? Další z cestujících měla obrovský kufr a nějak jsme se od něj dostaly k tomu, že jede do Rakouska na půl roku jako pokojská, protože doma na Moravě není práce. Docela šílený, co musí lidi podstupovat, jenom proto, že u nás není dost pracovních pozic, nebo proto že je firmy nemůžou dostatečně zaplatit. 
Když jsem vystoupila na hlavním nádraží ve Vídni (Wien Hauptbahnhof) moje první kroky směřovaly do části, odkud odjíždějí autobusy, abych zjistila kam mám vlastně večer jít a nemusela se zbytečně stresovat. Když jsem nakonec našla nástupiště A8, odkud odjíždějí Leoexpressy, tak už mi nic nebránilo začít v objevování. 


Since Vienna is just over two hours by train from Ostrava, I decided to use a national holiday and go for a full day adventure. Originally, I was planning to use the train, but since the summer discounts were somehow suspended, I chose a bus for the return and even though it was an hour longer, it wasn't that bad.
My train from Ostrava went at 7:10 and arrived in Vienna around ten o'clock. Along the way, I came across nice travelers and found out that one lady went to Vienna only to transfer and continued to her mother's "summer residence". I mean ... summer residence? Does this really exist outside movies? Another of the passengers had a huge suitcase and somehow we got to the point of her journey. She went to Austria for half a year as a maid, because there is no work for her in Moravia. Quite crazy what people have to do, just because there are not enough job opportunities in our country or because companies can't pay them enough.
When I got off at the main train station in Vienna (Wien Hauptbahnhof) my first steps went to the section where the buses departed to find out where to go in the evening. When I finally found platform A8, nothing could stop me from discovering the city.



Plán byl jasný, dojít do centra a někde si sednou na snídani, protože ty dva pidi mufiny, které jsem měla ve vlaku mi rozhodně nestačili a budík, který mi ráno zvonil 4:15 byl jasným znamením toho, že budu nutně potřebovat kafe, aby ze mě pak po zbytek dne nebyl zombík. V Google maps jsem měla zaznačených snad 20 míst, které podle článku Verči ze Stylishcoffee rozhodně stojí za to (článek zde). Jelikož jsem ale na Google maps docela antitalent, tak jsem první nejbližší kavárnu prostě nenašla a protože moje kručící břicho dávalo jasně najevo, že snídaně už je nutná, vydala jsem se nakonec do Original Sacher-torte, protože dát si tradiční sacher dort bylo na mém listu "co vidět/vyzkoušet". Na místo jsem navíc našla tip na dalším z blogů (článek zde) a podle fotek bylo jasné, že se tam rozhodně musím podívat. Po cestě tam jsem to vzala přes Karlsplatz, kde je příjemný park, ale to hlavní na celém místě je Kostel svatého Karla Boromejského - Karlskirche. Když jsem nakonec dorazila do Hotel Sacher Wien, tak jsem opravdu koukala. Celé místo má takovou vznešenou atmosféru. Měla jsem docela štěstí, že zrovna bylo místo. Občas totiž může být pod návalem turistů tak plno, že si budete muset chvilku počkat ve frontě. Objednala jsem si dortík a kafe a vyměnila si pár slov s velmi milým číšníkem, který se mi dokonce omluvil, že mě vyrušil při focení - prostě krása. Všechno bylo na jedničku, já si u skvělé snídaně stihla přečíst i pár stránek Milence Lady Chatterleyové a po vyfocení pár dalších fotek jsem vyrazila dál objevovat. 

The plan was clear, going to the center and find a place for a breakfast, because the two small mufins I had on the train were not enough for me and the alarm clock that rang at 4:15 in the morning was a clear sign that I would need a coffee to prevent being a zombie for the rest of the day. In Google maps I have marked around 20 places, which according to the article by Veronika from Stylishcoffee are definitely worth it (article here). But since I am quite an anti-talent on Google Maps, I just did not find the first nearest coffee shop, and because my grumpy belly made it clear that breakfast was already needed, I eventually went to Original Sacher-torte because there was this traditional cake on my "what to see/do list". In addition, I found a tip on this place on another blog post (article here) and it was clear from the photos that I definitely had to visit it. On the way there I took it through Karlsplatz, where there is a nice park, but the main point of the place is the Church of St. Charles Borromeo - Karlskirche, when I finally arrived in the Hotel Sacher Wien, I was really surprised by the noble atmosphere, I was quite lucky that they had a free table for me. It can be so full that you have to wait in the queue for a moment. I ordered a cake and coffee and exchanged a few words with a very nice waiter. He even apologized for disturbing me during the photo shoot - sooo nice, everything was great, I read a few pages of Lady Chatterley's Lover had a great breakfast and after a few more photos I continued with discovering.












Další zastávkou bylo Stephansplaz, kde je nádherná katedrála - Domkirche St. Stephan. Skočila jsem se podívat i dovnitř a páááni. Nejsem věřící, ale vždycky mě tyhle stavby dostanou. Jak to sakra mohl někdo postavit bez jeřábů a všech těch vymožeností dnešní doby? Zrovna se tam konala nějaká mše a všechno to bylo takové kouzelné. Jediné, co mě trošku otravovalo, byla žebrající babička u vchodu, která měnila strany podle toho, jestli turisté vcházeli nebo vycházeli. 

The next stop was Stephansplaz, where the magnificent Domkirche St. Stephan is located. I even went inside. I'm not a believer, but these buildings always get me. How the hell could anyone have built it without cranes and all the conveniences of today? There was a mass there and it was all so magical. The only thing that annoyed me was the begging grandmother at the entrance that changed sides depending on whether the tourists were coming in or out.











Pak už jsem si to zamířila do metra, kde jsem si koupila celodenní jízdenku (8 euro) a odjela směr Prater. Na tenhle zábavní park jsem se těšila snad nejvíc a mým cílem bylo svézt se na Vídeňském kole. To jsem tady udělala a i když mám obrovský strach z výšek, tak jsem to zvládla úplně bez závratí a dokonce i něco vyfotila. Ten výhled byl totiž neuvěřitelný. 


Then I headed for the subway, where I bought a full-day ticket (8 euros) and went to Prater. I was looking forward to this amusement park, and my goal was to take a ride on the Vienna Ferris Wheel. I did it and even though I am afraid of heights, I managed to do it completely without dizziness and even took a few pictures. The view was incredible.


















Z Prateru jsem se vydala tak nějak objevovat dál a hlavně najít Palmenhaus, protože to byla další položka v mých mapách, kde jsem měla v plánu si dát oběd. Sice jsem ho hledala asi nějakou tu půlhodinku, ale díky tomu jsem narazila na krásné pohledy, rakouskou národní knihovnu a nejbarevnější schody do galerie Albertina. V Palmenhaus jsem si nakonec dala jen salát, ale v těch 35 stupních, které ve Vídni ten den byly, jsem prostě na nic víc neměla chuť. Malý tip, pokud budete mít ve Vídni víc času, skočte se podívat do Schmetterlinghaus na motýly, je hned vedle téhle skleníkové restaurace v kouzelném parku, kde pak můžete zakotvit na piknik. 


From Prater I went back to the centre to find Palmenhaus because it was another item on the map where I was planning to have lunch. Although I was looking for it for about half an hour, it was worth it cause thanks to the search I came across beautiful postcards, the Austrian National Library and the most colorful stairs to the Albertina Gallery. In the end, I ate just a salad in Palmenhaus, but in those 35 degrees that day in Vienna, I simply wasn't hungry. A small tip, if you have more time in Vienna, go to the Schmetterlinghaus to see the butterflies. It is located next to this greenhouse restaurant in a charming park where you can dock for a picnic after the visit.









Mou poslední zastávkou byl Hundertwasserhaus, který mě na všech těch fotkách, které jsem z Vídně vídala, opravdu zaujal. Je to jedno z nejznámějších děl architekta Friedensreicha Hundertwassera. Barevný dům měl původně sloužit k ubytování lidí ze sociálně slabších vrstev, ale v poslední době je z něj hlavně turistická atrakce. Jelikož se nejedná o úplně klasickou památku, tak i umístění tohoto domu je trošku z ruky a nemůžete počítat s tím, že se tam dostanete pohodlně pěšky z centra. Je třeba se svézt metrem a pak ještě asi dalších deset minut ujít pěšky, než se vám tato barevnost ukáže. Mně osobně se tenhle nápad i dům sám o sobě moc líbí, ale asi jsem o tom měla trošku zkreslené představy. Ono to přeci jenom jinak vypadá na fotce a jinak v realitě. Každopádně jsem si tam na chvilku sedla pod strom, pozorovala turisty jak si fotí všelijaká selfie, napsala pohledy a po cestě zpátky na metro jsem je hodila do schránky, tak doufám, že se brzy dostanou ke svým majitelům a udělají jim radost. 

My last stop was Hundertwasserhaus, which really impressed me in all the photos I saw from Vienna. It is one of the most famous works by architect Friedensreich Hundertwasser. The colorful house was originally built to accommodate people from socially weaker strata, but recently it is mainly a tourist attraction. Since this is not a classic monument, the location of this house is a bit away of the centre and you can not count on the fact that you get there comfortably on foot. You need to take a subway ride and then walk for another ten minutes before the colours show. I personally like this idea and the house itself, but I probably had a bit of a distortion about it. It looks different in the picture than in reality. Anyway, I sat there for a while under the tree, I was watching tourists #stalker taking all sorts of selfies, writing postcards and put them to the postbox on the way back to the subway so I hope they will soon get to their owners and make them happy.






Zbytek dne (asi poslední hodinu a půl) jsem strávila na již zmiňovaném Stephansplatz, kde jsem si nejprve skočila koupit nějaké jídlo na cestu domů a pak jsem se s Colou v McDonaldu snažila zabavit čtením, protože už jsem byla po celém dni tak vyplivnutá, že jsem se vážně nemohla dočkat toho, až budu konečně zase na cestě domů, koukat na Stranger Things s vidinou postele. 

A co vy a cestování jen sami se sebou? Praktikujete to, nebo jste spíše ten typ člověka, který potřebuje na cestách někoho k sobě? A jestli patříte do skupinky "nejsem si jistý", tak možná bude na čase někam vyrazit a třeba právě na takový malý výlet, jako jsem to udělala v pátek já. 

I spent the rest of the day (about the last hour and a half) on the above mentioned Stephen's Square, where I bought some food to my way home, and then I sat with Coke at McDonald and I tried to entertain myself by reading, because I was so exhausted from that day that I couldn't really wait to be finally on my way home, watching Stranger Things with a vision of bed.

And what about you and traveling with yourself? Is it normal to you, or are you the kind of people who needs some travel buddy? If you belong to the "I'm not sure" group, you should definitely try it, you never know, maybe you'll fall in love with this kind of traveling.

MŮJ VLASTNÍ PODCAST JE NA SVĚTĚ


Zdravím všechny čtenáře, kteří odtud ještě nestihli utéct. Plánuji tady velké změny, ale ještě než se tak stane, chtěla jsem vám oznámit jednu fakt skvělou věc. Pro mě skvělou. O tom, jestli je skvělá i pro vás, se budete muset přesvědčit vy sami a to tak, že si poslechnete můj podcast, který právě spatřil světlo světa pod názvem "Vyleť z hnízda!". 
Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou vlastního podcastu. A jelikož jsem sama velkým nadšencem pro jejich poslech, tak když přišel nápad, který by se mohl líbit a mohl předávat něco užitečného dalším lidem, rozhodla jsem se do toho praštit. Podcast můžete poslouchat jak na SoundCloudu, na Spotify, tak také na Apple Podcasts.




PODCASTY vládnou sluchátkům!


S podobnými články se v poslední době roztrhl pytel a na nás tak ze všech stran vyskakují titulky na téma podcasty. Já mám ten svůj rozepsaný snad už od listopadu. Kdybych totiž ty články dopisovala a vydávala v době, kdy to téma vymyslím, tak by se z nich možná nestaly neoriginální kousky z toho pomyslného roztrženého pytle. To každopádně neznamená, že mě to odradí. Poslední měsíc poslouchám podcasty skoro kdykoliv, kdy si můžu dovolit mít na uších sluchátka. To znamená v tramvaji, při vaření, při psaní článků, v kavárnách (jen když jsem tam sama samozřejmě), v posteli, no prostě většinu svého "volného" času poslouchám a poslouchám. No a protože nápadů na to, co poslouchat, není nikdy dost, tak jsem si říkala, že vám napíšu takový menší výběr toho, co si zasloužilo pozornost mých uší a co podle mě stojí za to si poslechnout. 


NUESTRO VIAJE A TENERIFE


Pokud tady nejste poprvé, nebo jste si minimálně přečetli pár věcí o mé maličkosti, tak vám nebude úplně cizí fakt, že jsem na tomhle krásném španělském ostrově, který mimochodem "vlastní" nejvyšší horu Španělska, nějakou dobu bydlela. A tak když jsem si v prosinci koupila letenku (po roce) zpět na ostrov, měla jsem pořád takový ten zvláštní pocit, že jedu domů. Kdo jste tam někdy strávili o něco delší čas, než je běžná dovolená, tak mi musíte dát za pravdu, že se vám tenhle nádherný kousek země v atlantickém oceánu prostě zaryje pod kůži už navždy.
Zvláštní na téhle cestě byla dočasná změna cestovního parťáka - promiň Leo, ale tobě je jasný, že budeš na vždy můj nejlepší travel buddy, se kterým brzo vyrazím do Skotska. Ne, tentokrát jsem jela s někým jiným, což mě ze začátku trošku děsilo, co si budem. Je zvláštní vůbec to, že jsem chtěla jet někde s někým, kdo není Lea. Ale ještě zvláštnější na tom byl fakt, že ten někdo byl můj přítel. Já vím, já vím, teď jsem zklamala půlku čtenářek(řů), co měli rádi moje single já. Ale nebojte, stále já, stále blázen, stále neslavící Valentýn. Pojďme se ale vrátit k pointě článku a tou je cesta na Tenerife.




ŽÍT nebo PŘEŽÍVAT?


Takový to, nad čím se pozastaví většina z nás alespoň jednou měsíčně... "Má to smysl?" "Proč mi sakra připadá, že žiju od víkendu k víkendu?" "A kde je ten super život, který nám všichni cpou na sociálních sítích?" (Ano, taky to dělám, žádná výjimka nejsem). 

Vždycky když si povídám s mamkou nebo s kýmkoliv z její generace o tom, jak to vlastně měli oni, jak se rozhodovali, co budou v životě dělat, jak se vdávali a ženili někdy okolo 20 a nás děti měli na dnešní dobu HROZNĚ BRZY, tak si říkám, že to možná měli lepší... Jasný v dnešní době máme nespočet možností, ale možná jich máme až tak moc, že pak nejsme schopni se pořádně pro něco rozhodnout nebo nadchnout. 
Většina mladých lidí jde na vysoké aniž by je jimi zvolený obor vůbec zajímal, jediné co je přeci dneska důležité, je mít titul. A tak se občas stane, že ztratíte pár let aniž byste si toho vůbec všimli, nad něčím, co vás vlastně ani pořádně nezajímá a ve výsledku jste potom ještě ztracenější než když jste nastupovali do prváku. Když si totiž zrekapituluji své studium já (to které mě do teď stále tak nějak okrádá o ten pravej život), tak vám můžu říct, že vysoká škola mi, v tom horším případě, nadělila obří množství stresu, uvědomění si toho, že novinář ze mě nikdy nebude, i když jsem to na začátku studia opravdu dělat chtěla a v tom lepším pak studentské slevy, kamarády na celý život a půl roku Erasmu. Ono je to takhle všechno děsně krásný, ale četli jste si někdy definici "vysoké školy"? Že ne? Tak tady je - "Vysoká škola je právnická osoba, vzdělávací instituce poskytující terciární vzdělávání. Jedná se o nejvyšší článek vzdělávací soustavy. Studenti a pedagogové vysoké školy tvoří akademickou obec. Vysoká škola je jediná instituce, která má právo udělovat akademické tituly." Nikde se tam nedočtete o tom, že byste si tam měli najít kamarády, nebo díky ní cestova, ne! To je jen takový příjemný bonus. Její primarní funkce má být vzdělávací, akorát že systém "našrotíme se skripta na zkoušku" mně osobně úplně nevyhovuje a tak si říkám, jestli tím vším prostě jenom neztrácím čas, kdy bych mohla dělat něco smysluplného, kdy bych mohla prostě konečně pořádně žít.
Moje kamarádka se zrovna minulý týden rozhodla, že skončí, aniž by si došla pro "ten slavný papír," protože jí došlo, že to prostě v jejím životě není priorita. Já jsem na tohle asi moc velký srab, nebo možná prostě jen nechci koukat na všechny ty zklamané obličeje, které by se vyrojili hned po tom, co by se rozneslo, že se jejich Terezka vykašlala na vysokou. Je to docela ironie, když si člověk uvědomí, že se jedná jen a jen o jeho život, ale stejně je tak moc ovlivněný okolím. A to jsem si myslela, že se jako dospělá vždycky budu rozhodovat jen podle sebe. 

Občas se přistihnu, že přemýšlím nad tím, jaký to asi bude až vyrostu a pak mi dojde, že růst jsem přestala už v patnácti a 18 už mi taky nějaký ten pátek je. A pak si čtu články o těch super úspěšných lidech, co jsou ve 20 na vedoucích pozicích, mají vlastní firmy, hrajou na mistrovství světa v hokeji za národní tým a já se na ně koukam z gauče v obýváku svých rodičů a moje jediná starost je - jak zase přežiju ten studijní-pracovní týden, který mě absolutně nenaplňuje. Moc se omlouvám, že tohle je jeden z těch typicky českých článků ala "stěžuju si na život". Asi jenom potřebuju najít pár stejně ztracených duší, jako jsem já. V mém okolí je totiž až moc lidí, co se sestěhovávají se svou drahou polovičkou, čekají děti, nebo zakládají vlastní značku. A pak tu jsem já...
Už ani ty motivační obrázky, které mi zaplavují nástěnku a stůl a vlastně většinu míst v pokoji, mi nepomáhají. Když mi bylo nějakých 14, tak jsem si na skříň nalepila papír s textem "YOU HAVE TO STUDY TO GO TO OXFORD" a víte, tenkrát jsem vážně věřila, že na ten Oxford půjdu. A tak si říkám, co se stalo s tou holkou, co byla tak nadšená a tenhle kousek papíru jí stačil k tomu, aby se šla učit, když teď ji k tomu nedonutí pomalu ani třetí termín zkoušky. Možná mi prostě chybí ten cíl, který by mě k tomu donutil. Nějak nevidím momentálně rozdíl v mém životě po vysoké ať už s titulem nebo bez. Mám spoustu kamarádů, co vystudovali magistra a stejně nemůžou půl roku po ukončení sehnat práci. Tak na co to sakra děláme? Ve výsledku vám pak vaši profesoři řeknou, že stejně 50% z vás skončí na pokladně v Lidlu a postupně vám hrábne z toho pípání. Jo, tyhle vyhlídky jsou skvělý. A když se náhodou dostanete na praxi někde do novin, tak zjistíte, že žurnalistiku tam má vystudovanou tak jeden člověk z celé redakce a to ještě musíte mít štěstí. No a pak po mně někdo chce, abych neztrácela motivaci. Já se doopravdy snažím, ale ono je to sakra těžký...
Já nakonec ani nevím, jestli dává ten článek vůbec nějaký smysl, ale vím, že mi je po jeho napsání líp a o to tady asi jde. Stejně mám to psaní pořád ráda, i když se mi ho škola snaží znechutit. 

Hrozně by mě zajímalo jak to máte vy? Vy co jste na tom věkově podobně jako já. Co vás motivuje? Víte přesně co byste chtěli v životě dělat, nebo jste stejně ztraceni jako já? A jak to máte s VŠ - studovat nebo nestudovat? 




Jednou takhle v noci...


Můj původní plán bylo jít spát v deset. To už podle mých hodinek, které ukazují čtvrt na dvanáct, úplně nestíhám. A víte, čí je to chyba? Spotify. Ono to na mě totiž vybaflo nové album Luise Fonsiho. Připadá to ještě někomu tak divný, když je to vyskloňovaný, nebo jsem to jenom já? Každopádně jsem se do toho alba na první poslech zamilovala a dostala chuť psát. Nemyslím si, že to bude nějaký intelektuální skvost, který bych mohla zařadit do svého žurnalistického portfolia ke státnicím, ale na tom mi teď tak úplně nezáleží. Já mám prostě chuť pustit prsty po klávesnici, tak proč jim to zakazovat. Stejně je většina mých nejčtenějších článků psána v noci, se skleničkou vína po ruce. Vlastně už tak nějak rozumím tomu instagramovému účtu @pisuprotozevino 
Z nástěnky na mě kouká ten nejlepší pohled, co jsem si kdy dovezla z cest, na kterém je sklenička vína, která říká "you should text him" a já nad ní po dlouhé době přemýšlím docela pozitivně, i když ona vypadá spíš zoufale. Nebo opile? Vždycky si říkám, kde je ta hranice mezi příjemně opilým stavem a zoufalostí, která na vás občas prostě padne, když si pár těch skleniček dopřejete. Možná bych měla na začátek tohohle textu dát nějaké varování 18+, protože bych nerada pak poslouchala stížnosti rodičů mých čtenářů, kteří ještě do toho dospělého stavu nedošli. Ti čtenáři. Ne ti rodiče. A věřte mi, ono asi není o co stát. My dospěláci stejně pořád utíkáme zpátky do dětství. A pak je vám jednadvacet a vy si k Vánocům přejete ze všeho nejvíc houpačku. A ne, nemyslím tu zahradní, na které se houpou normální dospělí jedinci. Ne. Já myslím takovou tu, co na ni narazíte na dětském hřišti. Tu která se skládá z provazu a prkýnka. Občas je to prkýnko nahrazeno pneumatikou. Nebo prostě jenom vzpomínáte na to, jak jste mohli jít ve školce po obědě spát. Vlastně "po O". A vaše největší starost byla, jestli si vyberete žlutou kostku, nebo tu červenou, která je sice ožužlaná od ostatních dětí, ale barevně se vám prostě do toho hradu hodí. 
Zpět ale k "dospělému" životu. Občas si říkám, jestli vůbec někdy dospěju. Jestli nejsem takový Petr Pan, co se zasekl mimo Zemi nezemi. A jestli to tak teda je, kde jsou ty lítací schopnosti? I když co se divím, není to tak, že bych zrovna překypovala šťastnýma myšlenkama 24/7. 
Zvláštní ale je, že i když je ledno-únor, mé nejtemnější období roku, tak se cítím docela šťastně. A tak jsem si říkala, že je třeba trochu toho štěstí přenést i na vás. Tak to totiž v dnešní době funguje, ne? Lidi se na sociálních sítích ve většině případů dělí jenom o to krásné a pozitivní, i když se tak mnohdy ani necítí. Ale víte co? Tohle všechno u mě tady, je sakra upřímné! Takže si každý ukradněte to své pozitivní a šťastné písmenko, zamyslete se nad tím, že na tom vlastně nejste tak špatně, pokud máte všechny končetiny, jste zdraví, máte milující rodinu, přátelé, nebo alespoň část z toho všeho a jděte zase žít. Ono to totiž sakra stojí za to! A nezapomeňte se na ten svět usmívat, protože ono to pak rozzáří den i dalším z nás. 
A neberte ten článek zase až moc vážně, protože se čas přeci jenom blíží k půlnoci...
A jelikož jsem tenhle článek začala díky Luisi Fonsimu a jeho novému albu, tak by bylo fér vám doporučit moji oblíbenou písničku, která už se dopracovala na "repeat". Jmenuje se... Le Pido Al Cielo



POHÁDKOVÉ BATH


Město jako z pohádky. Tak nějak bych popsala Bath. Když k tomu navíc připočtete vánoční trhy a světýlka kam se jen podíváte, tak je to naprosto perfektní místo. My tam s Leou vyrazily jeden den na takové menší turistění, prošly si tam různé uličky, na trzích si daly svařený cider a vyfotily se u nejkrásnějšího stroměčku, co jsem kdy viděla. Stihly jsme zmoknout, vidět duhu, vyfotit mě u sloníkových dveří, dát si mňamózní oběd a jít na tajňačku čůrat do Costy, což byl mimochodem docela výkon. Představte si nás, jak tam bloumáme okolo hostů a snažíme se sehnat nějaký účet s kódem k záchodům.



Chceš být v podcastu?

Contact Me
Tereza Hrubá
If you can dream it, you can do it.
Ostrava, Czech republic