Ano, používala jsem Tinder, asi jako každý z nás. Nutno říct, že teď už tuhle aplikaci nemám nějaký ten půl rok a že tenhle článek začal původně vznikat někdy v srpnu. Bylo mi ale líto ho nechat zapomenutý v konceptech a tak jsem ho trošku přetvořila a máte ho tady. K téhle aplikaci jsem se dostala poměrně pozdě, pokud to srovnáme s ostatními. Stáhla jsem si ji jen tak pro zábavu, během návštěvy mé kamarádky Marie, která mi říkala, že je to děsně fajn na zabití nudy. Nebyla jsem tam proto, abych našla lásku na celý život, upřímně ani nevěřím, že by to bylo přes Tinder možné. Můj profil tam byl spíše tak nějak "for fun" a použivala jsem ho k tomu, abych si našla mezinárodní kamarády. A víte co? Ono to docela fungovalo (ne vždycky, ale fungovalo). O tom tady ale dneska psát nechci. Nadpis asi mluví za vše, takže jdeme na "7 typů kluků, které můžete potkat na Tinderu".
S podobnými články se v poslední době roztrhl pytel a na nás tak ze všech stran vyskakují titulky na téma podcasty. Já mám ten svůj rozepsaný snad už od listopadu. Kdybych totiž ty články dopisovala a vydávala v době, kdy to téma vymyslím, tak by se z nich možná nestaly neoriginální kousky z toho pomyslného roztrženého pytle. To každopádně neznamená, že mě to odradí. Poslední měsíc poslouchám podcasty skoro kdykoliv, kdy si můžu dovolit mít na uších sluchátka. To znamená v tramvaji, při vaření, při psaní článků, v kavárnách (jen když jsem tam sama samozřejmě), v posteli, no prostě většinu svého "volného" času poslouchám a poslouchám. No a protože nápadů na to, co poslouchat, není nikdy dost, tak jsem si říkala, že vám napíšu takový menší výběr toho, co si zasloužilo pozornost mých uší a co podle mě stojí za to si poslechnout.
Pokud tady nejste poprvé, nebo jste si minimálně přečetli pár věcí o mé maličkosti, tak vám nebude úplně cizí fakt, že jsem na tomhle krásném španělském ostrově, který mimochodem "vlastní" nejvyšší horu Španělska, nějakou dobu bydlela. A tak když jsem si v prosinci koupila letenku (po roce) zpět na ostrov, měla jsem pořád takový ten zvláštní pocit, že jedu domů. Kdo jste tam někdy strávili o něco delší čas, než je běžná dovolená, tak mi musíte dát za pravdu, že se vám tenhle nádherný kousek země v atlantickém oceánu prostě zaryje pod kůži už navždy. Zvláštní na téhle cestě byla dočasná změna cestovního parťáka - promiň Leo, ale tobě je jasný, že budeš na vždy můj nejlepší travel buddy, se kterým brzo vyrazím do Skotska. Ne, tentokrát jsem jela s někým jiným, což mě ze začátku trošku děsilo, co si budem. Je zvláštní vůbec to, že jsem chtěla jet někde s někým, kdo není Lea. Ale ještě zvláštnější na tom byl fakt, že ten někdo byl můj přítel. Já vím, já vím, teď jsem zklamala půlku čtenářek(řů), co měli rádi moje single já. Ale nebojte, stále já, stále blázen, stále neslavící Valentýn. Pojďme se ale vrátit k pointě článku a tou je cesta na Tenerife.
Takový to, nad čím se pozastaví většina z nás alespoň jednou měsíčně... "Má to smysl?" "Proč mi sakra připadá, že žiju od víkendu k víkendu?" "A kde je ten super život, který nám všichni cpou na sociálních sítích?" (Ano, taky to dělám, žádná výjimka nejsem). Vždycky když si povídám s mamkou nebo s kýmkoliv z její generace o tom, jak to vlastně měli oni, jak se rozhodovali, co budou v životě dělat, jak se vdávali a ženili někdy okolo 20 a nás děti měli na dnešní dobu HROZNĚ BRZY, tak si říkám, že to možná měli lepší... Jasný v dnešní době máme nespočet možností, ale možná jich máme až tak moc, že pak nejsme schopni se pořádně pro něco rozhodnout nebo nadchnout. Většina mladých lidí jde na vysoké aniž by je jimi zvolený obor vůbec zajímal, jediné co je přeci dneska důležité, je mít titul. A tak se občas stane, že ztratíte pár let aniž byste si toho vůbec všimli, nad něčím, co vás vlastně ani pořádně nezajímá a ve výsledku jste potom ještě ztracenější než když jste nastupovali do prváku. Když si totiž zrekapituluji své studium já (to které mě do teď stále tak nějak okrádá o ten pravej život), tak vám můžu říct, že vysoká škola mi, v tom horším případě, nadělila obří množství stresu, uvědomění si toho, že novinář ze mě nikdy nebude, i když jsem to na začátku studia opravdu dělat chtěla a v tom lepším pak studentské slevy, kamarády na celý život a půl roku Erasmu. Ono je to takhle všechno děsně krásný, ale četli jste si někdy definici "vysoké školy"? Že ne? Tak tady je - "Vysoká škola je právnická osoba, vzdělávací instituce poskytující terciární vzdělávání. Jedná se o nejvyšší článek vzdělávací soustavy. Studenti a pedagogové vysoké školy tvoří akademickou obec. Vysoká škola je jediná instituce, která má právo udělovat akademické tituly." Nikde se tam nedočtete o tom, že byste si tam měli najít kamarády, nebo díky ní cestova, ne! To je jen takový příjemný bonus. Její primarní funkce má být vzdělávací, akorát že systém "našrotíme se skripta na zkoušku" mně osobně úplně nevyhovuje a tak si říkám, jestli tím vším prostě jenom neztrácím čas, kdy bych mohla dělat něco smysluplného, kdy bych mohla prostě konečně pořádně žít. Moje kamarádka se zrovna minulý týden rozhodla, že skončí, aniž by si došla pro "ten slavný papír," protože jí došlo, že to prostě v jejím životě není priorita. Já jsem na tohle asi moc velký srab, nebo možná prostě jen nechci koukat na všechny ty zklamané obličeje, které by se vyrojili hned po tom, co by se rozneslo, že se jejich Terezka vykašlala na vysokou. Je to docela ironie, když si člověk uvědomí, že se jedná jen a jen o jeho život, ale stejně je tak moc ovlivněný okolím. A to jsem si myslela, že se jako dospělá vždycky budu rozhodovat jen podle sebe. Občas se přistihnu, že přemýšlím nad tím, jaký to asi bude až vyrostu a pak mi dojde, že růst jsem přestala už v patnácti a 18 už mi taky nějaký ten pátek je. A pak si čtu články o těch super úspěšných lidech, co jsou ve 20 na vedoucích pozicích, mají vlastní firmy, hrajou na mistrovství světa v hokeji za národní tým a já se na ně koukam z gauče v obýváku svých rodičů a moje jediná starost je - jak zase přežiju ten studijní-pracovní týden, který mě absolutně nenaplňuje. Moc se omlouvám, že tohle je jeden z těch typicky českých článků ala "stěžuju si na život". Asi jenom potřebuju najít pár stejně ztracených duší, jako jsem já. V mém okolí je totiž až moc lidí, co se sestěhovávají se svou drahou polovičkou, čekají děti, nebo zakládají vlastní značku. A pak tu jsem já... Už ani ty motivační obrázky, které mi zaplavují nástěnku a stůl a vlastně většinu míst v pokoji, mi nepomáhají. Když mi bylo nějakých 14, tak jsem si na skříň nalepila papír s textem "YOU HAVE TO STUDY TO GO TO OXFORD" a víte, tenkrát jsem vážně věřila, že na ten Oxford půjdu. A tak si říkám, co se stalo s tou holkou, co byla tak nadšená a tenhle kousek papíru jí stačil k tomu, aby se šla učit, když teď ji k tomu nedonutí pomalu ani třetí termín zkoušky. Možná mi prostě chybí ten cíl, který by mě k tomu donutil. Nějak nevidím momentálně rozdíl v mém životě po vysoké ať už s titulem nebo bez. Mám spoustu kamarádů, co vystudovali magistra a stejně nemůžou půl roku po ukončení sehnat práci. Tak na co to sakra děláme? Ve výsledku vám pak vaši profesoři řeknou, že stejně 50% z vás skončí na pokladně v Lidlu a postupně vám hrábne z toho pípání. Jo, tyhle vyhlídky jsou skvělý. A když se náhodou dostanete na praxi někde do novin, tak zjistíte, že žurnalistiku tam má vystudovanou tak jeden člověk z celé redakce a to ještě musíte mít štěstí. No a pak po mně někdo chce, abych neztrácela motivaci. Já se doopravdy snažím, ale ono je to sakra těžký... Já nakonec ani nevím, jestli dává ten článek vůbec nějaký smysl, ale vím, že mi je po jeho napsání líp a o to tady asi jde. Stejně mám to psaní pořád ráda, i když se mi ho škola snaží znechutit. Hrozně by mě zajímalo jak to máte vy? Vy co jste na tom věkově podobně jako já. Co vás motivuje? Víte přesně co byste chtěli v životě dělat, nebo jste stejně ztraceni jako já? A jak to máte s VŠ - studovat nebo nestudovat?
Můj původní plán bylo jít spát v deset. To už podle mých hodinek, které ukazují čtvrt na dvanáct, úplně nestíhám. A víte, čí je to chyba? Spotify. Ono to na mě totiž vybaflo nové album Luise Fonsiho. Připadá to ještě někomu tak divný, když je to vyskloňovaný, nebo jsem to jenom já? Každopádně jsem se do toho alba na první poslech zamilovala a dostala chuť psát. Nemyslím si, že to bude nějaký intelektuální skvost, který bych mohla zařadit do svého žurnalistického portfolia ke státnicím, ale na tom mi teď tak úplně nezáleží. Já mám prostě chuť pustit prsty po klávesnici, tak proč jim to zakazovat. Stejně je většina mých nejčtenějších článků psána v noci, se skleničkou vína po ruce. Vlastně už tak nějak rozumím tomu instagramovému účtu @pisuprotozevino Z nástěnky na mě kouká ten nejlepší pohled, co jsem si kdy dovezla z cest, na kterém je sklenička vína, která říká "you should text him" a já nad ní po dlouhé době přemýšlím docela pozitivně, i když ona vypadá spíš zoufale. Nebo opile? Vždycky si říkám, kde je ta hranice mezi příjemně opilým stavem a zoufalostí, která na vás občas prostě padne, když si pár těch skleniček dopřejete. Možná bych měla na začátek tohohle textu dát nějaké varování 18+, protože bych nerada pak poslouchala stížnosti rodičů mých čtenářů, kteří ještě do toho dospělého stavu nedošli. Ti čtenáři. Ne ti rodiče. A věřte mi, ono asi není o co stát. My dospěláci stejně pořád utíkáme zpátky do dětství. A pak je vám jednadvacet a vy si k Vánocům přejete ze všeho nejvíc houpačku. A ne, nemyslím tu zahradní, na které se houpou normální dospělí jedinci. Ne. Já myslím takovou tu, co na ni narazíte na dětském hřišti. Tu která se skládá z provazu a prkýnka. Občas je to prkýnko nahrazeno pneumatikou. Nebo prostě jenom vzpomínáte na to, jak jste mohli jít ve školce po obědě spát. Vlastně "po O". A vaše největší starost byla, jestli si vyberete žlutou kostku, nebo tu červenou, která je sice ožužlaná od ostatních dětí, ale barevně se vám prostě do toho hradu hodí. Zpět ale k "dospělému" životu. Občas si říkám, jestli vůbec někdy dospěju. Jestli nejsem takový Petr Pan, co se zasekl mimo Zemi nezemi. A jestli to tak teda je, kde jsou ty lítací schopnosti? I když co se divím, není to tak, že bych zrovna překypovala šťastnýma myšlenkama 24/7. Zvláštní ale je, že i když je ledno-únor, mé nejtemnější období roku, tak se cítím docela šťastně. A tak jsem si říkala, že je třeba trochu toho štěstí přenést i na vás. Tak to totiž v dnešní době funguje, ne? Lidi se na sociálních sítích ve většině případů dělí jenom o to krásné a pozitivní, i když se tak mnohdy ani necítí. Ale víte co? Tohle všechno u mě tady, je sakra upřímné! Takže si každý ukradněte to své pozitivní a šťastné písmenko, zamyslete se nad tím, že na tom vlastně nejste tak špatně, pokud máte všechny končetiny, jste zdraví, máte milující rodinu, přátelé, nebo alespoň část z toho všeho a jděte zase žít. Ono to totiž sakra stojí za to! A nezapomeňte se na ten svět usmívat, protože ono to pak rozzáří den i dalším z nás. A neberte ten článek zase až moc vážně, protože se čas přeci jenom blíží k půlnoci... A jelikož jsem tenhle článek začala díky Luisi Fonsimu a jeho novému albu, tak by bylo fér vám doporučit moji oblíbenou písničku, která už se dopracovala na "repeat". Jmenuje se... Le Pido Al Cielo.
Město jako z pohádky. Tak nějak bych popsala Bath. Když k tomu navíc připočtete vánoční trhy a světýlka kam se jen podíváte, tak je to naprosto perfektní místo. My tam s Leou vyrazily jeden den na takové menší turistění, prošly si tam různé uličky, na trzích si daly svařený cider a vyfotily se u nejkrásnějšího stroměčku, co jsem kdy viděla. Stihly jsme zmoknout, vidět duhu, vyfotit mě u sloníkových dveří, dát si mňamózní oběd a jít na tajňačku čůrat do Costy, což byl mimochodem docela výkon. Představte si nás, jak tam bloumáme okolo hostů a snažíme se sehnat nějaký účet s kódem k záchodům.
Myslíte si, že jste nadšenci pro chození do kina? A už jste někdy letěli do jiného státu jenom proto, abyste mohli jít s nejlepší kamarádkou společně na nějaký film? Protože jestli je vaše odpověď na mojí otázku záporná, tak si okamžitě přestaňte říkat "nadšenci". Já si totiž kvůli Fantastickým zvířatům 2, které jsem samozřejmě musela vidět s mojím milovaným dvojčou, koupila letenku do Anglie. Určitě si teď říkáte, že jsem blázen, co? A já bych si to možná ještě tak před pár lety myslela taky, ale dneska jsem si už na 100% jistá, že na třetí díl tohohle úžasného příběhu od Rowlingové, zase poletím na výlet do Bristolu. A tím se vlastně tak nějak dostáváme k tomu, proč tenhle článek vůbec píšu. Od prosince tady na mě totiž na ploše kouká zaprášená složka s názvem "Bristol" a těm fotkám v ní je prý moc líto, že je nikdo pořádně neviděl. Tak se na ně pojďme společně podívat.
Terezo Hrubá! Delší nadpis už jsi vymyslet nemohla? Abych pravdu řekla, původně se ten článek jmenoval "OMG, sooo Irish!" ale tak nějak jsem to přehodnotila a přepsala to na pravdomluvný titulek. "Pravdomluvný"? Opravdu existuje slovo "pravdomluvný"? Terez, mlč už a jdi rovnou k věci. Jo, kdybych se touhle radou řídila pořád, možná bych to měla v životě jednodušší.
The Temple Bar
Všichni někdy někam utíkáme... no a ty moje útěky jsou prostě trošku nákladnější než ty jiných lidí. Protože moje největší úniková klauzule jsou letadla. A rovnou vám říkám, že vlastně ani tak nejde o to, kam má to letadlo namířeno... já miluju ten pocit, že člověk jednoduše na pár hodin zmizí ze světě a zároveň tak nějak ten svět zmizí i pro něj. Prostě si tam jen tak sedíte, bez signálu, připojení k internetu, možnosti kamkoliv odejít, s kýmkoliv se spojit a jenom jste. Jste tam v tu danou chvíli, se svýma myšlenkama... a tím Rusem, co na vás omylem upustil kousek čokolády (Přísahám, že tohle se opravdu stalo. A ne, tu čokoládu mi nenabídl, ani když přistála na mém stehně).
Hello, I am Tereza and I am a irreclaimable dreamer. I am from the third biggest town in Czech republic and I lived five months in the Canary Islands, which was the best experience of my life. I write about everything what comes to my mind and I am just living the life as it goes by. I study journalism and spanish filology at UPOL in Olomouc and one day I will be a famous writer (probably). If you would ask people who know me well, which words would describe me, I'm sure they would say something like - the elephant colour, Harry Potter, traveling, coffee, mint tea, food, sharks, mugs and my crazy mum (in the good way, of course). So welcome to my blog, where you will have, as I hope, a great time.
