EnthusiasTer

Jak příhodný mi přišel název nového dílu The Coffee-chic Podcastu, který jsem poslouchala v pondělí ráno při snídani. Titul "Jak vystoupit ze svý komfortní zóny?" tak nějak vystihoval i můj den, kdy mě čekala tisková konference, kterou jsem měla absolvovat v rámci mojí žurna praxe.
Nejenom že mě stresoval fakt, že si nemám co obléct, protože tiskovka plná lidí z módní branže není úplně na jeany a kecky, ještě to navíc měla být moje první tiskovka v životě a nebyla jsem si zrovna jistá, co čekat. Tak se stalo, že Terka introvert vyrazila do centra totálně vyklepaná. A víte co je nejvtipnější? Že to nakonec bylo hrozně fajn. Milí lidé, zajímavý koncept, dokonce jsem zvládla ukořistit i použitelnou nahrávku, takže vše na jedničku. Článek už visí na webu a já si říkám, že to vlastně byla příjemná zkušenost.

How convenient was the name of the new episode of The Coffee-chic Podcast that I was listening to on Monday morning during my breakfast. Title "How to get out of your comfort zone?" kind of described my day cause I had a press conference that I was supposed to attend as part of my journalism practice.
Not only was I stressed about the fact that I had nothing to wear, because an event full of people from the fashion industry is not exactly for jeans and sneakers, it was also my first press conference of my life and I wasn't sure what to expect. So it happened that Ter the introvert had gone out into the city center, totally stressed out. And you know what's funny? That it was really nice in the end. Nice people, interesting concept, I even managed to capture a usable record, so everything went well. The article is already hanging on the web and I think it was actually a pleasant experience.

Nakonec je to vždycky jenom náš pocit, že to nezvládneme, že to bude neskutečně nepříjemný, nebo že na něco nemáme. A je mi jasný, že se to lehce napíše, ale hůř udělá. Sama jsem toho příkladem, protože ve dnech, kdy mě čeká nějaké vystoupení z komfortní zóny pomalu nezvládám ani snídat. A věřte mi, že těch dní je hodně, což znamená, více lívanců a vajíček pro mé okolí. Co si budem, není to nic zdravého a proto se snažím pracovat na tom, abych tyhle stresový rána co nejvíc omezila. A mám na to pár takových tipů, jak se alespoň částečně uklidnit.

1. (mátový) ČAJ

Teplá věc do žaludku je vždycky dobrý nápad. Já většinou volím mátový čaj, který mě zachraňuje před nevolností a uklidní mě. Úplně bych nedoporučila meduňku, která vás spíše utlumí. A kávu taky v těchto dnech vynechávám. Není to pro mě zrovna ideální nápoj na prázdný žaludek. O to víc se na ni ale pak těším po skončení některé z mých (ne)komfortních situací.

2. OBLÍBENÝ PODCAST/SERIÁL/HUDBA

Mně osobně dost pomáhá na chviličku vypnout realitu a to ať už prostřednictvím oblíbené hudby (můžete zkusit můj nakopávací playlist), seriálu (momentálně je to Vis a vis) nebo podcastu (tady bych mohla doporučovat do nekonečna. V poslední době jsem si ale nejvíc oblíbila Deep Talks od Petra Ludwiga, tak můžete zkusit ten). S hudbou nebo podcastem pak zůstávám až těsně do začátku "akce", kdy mi jedno z toho hraje ve sluchátkách.

3. ČERVENÁ RTĚNKA (pro holky)

Nevím, jak to má většina holek, ale mně červené rty dodávají sebevědomí. Asi proto na většinu akcí, pokud to není úplně zkouška z češtiny na univerzitě, mívám právě červenou rtěnku. Už nějaké dva roky nedám dopustit na matnou tekutou z The Body Shopu v odstínu Sydney Amaryllis 014.

4. POHODLNÉ OBLEČENÍ

Nikdy nevolím oblečení, ve kterém se necítím svá. Podle mě se pak taková volba dost podepíše na vašem sebevědomí a chování v dané situaci. Takže se prosím zkuste vyvarovat pyžamu či teplákům, ale každopádně zvolte něco, v čem se cítíte dobře. Je to vždy lepší než se trápit na vysokých podpatcích, ve kterých si nejste jistí, nebo v šatech, u kterých vám neustále sklouzává ramínko.

5. CHOĎTE PŘIPRAVENÍ

Je dobré být připraven vždy a na vše. Ať už se jedná o nějakou důležitou schůzku, první rande, test ve škole. Nepodceňujte situaci a raději všude choďte připraveni na 110%, ono to člověka tak nějak samo vnitřně uklidní.

In the end, it's always just in our head that we cannot make it, that it will be incredibly unpleasant, or that we are not good enough. And I know it's easy to write, but it's harder to do. I'm a bad example, because on days when I have to get out of my comfort zone, I can't even eat my breakfast. And believe me, there is a lot of days like this, which means more pancakes and eggs for my roomates. I know. It's not healthy, so I try to reduce these stressful mornings as much as possible. And I have some tips on how to calm down at least a little bit.

1. (mint) TEA

A warm drink in your stomach is always a good idea. I usually choose mint tea, which saves me from being sick and. I wouldn't recommend the lemon balm, which will probably get you tired. And I also miss coffee these days. It's not an ideal drink for an empty stomach. But I look forward even more to drink it after the end of some of my (un)comfortable situations.

2. FAVOURITE PODCAST/SERIES/MUSIC

Personally, it helps me to turn off the reality for a while, either through my favorite music (you can try my "rock your morning" playlist), some favourite series (currently Vis a vis) or some podcast (I really like Deep Talks by Petr Ludwig, so you can give it a try). With music or podcast then I stay until the very beginning of the "event".

3. RED LIPSTICK (for girls)

Red lips give me confidence. Maybe that's why I use red lipstick for most events, if it's not exactly a Czech language exam at university. For two years now I have the matte liquid from The Body Shop in Sydney Amaryllis 014.

4. COMFY CLOTHES

I never choose clothes in which I don't feel myself. In my opinion, these kind of choices will have a significant impact on your self-confidence and behavior in the situation. So please try to avoid pajamas or tracksuits, but in any case choose something that makes you feel good. It's always better than worrying about high heels in which you don't feel you, or to wear a dress that keeps slipping.

5. BE READY FOR ANYTHING

It's always good to be prepared for everything. Whether it's an important meeting, a first date, an exam at school. Do not underestimate the situation and go everywhere ready to 110%.

Hlavní je se nevzdávat! Takže pokud se vám něco nepovede, nevzdávejte to! To podstatné co vám každé tohle vystoupení z vaší komfortní zóny dá, jsou zkušenosti. Ty vám už nikdy nikdo nevezme. A i když teď zním jako babička, která tímhle způsobem mluví o vědomostech ve škole, tak mi věřte, že je to tak. Tak se nevzdávejte a pamatujte na to, že pokud si budete vždycky vybírat tu lehčí a osvědčenou cestu, tak z toho nikdy nevytěžíte nic navíc.

The most important thing is to not give up! So if something goes wrong, don't give up! The main point is that each of these exits from your comfort zone will give you some new experiences. And it will never be taken away from you again. And even though I sound like a grandmother who speaks about school knowledge in this way, believe me it's true. So do not give up and remember that if you always choose the easier and proven way, you will never get anything extra from it.

Vždycky mě otravovaly všechny ty události na Facebooku, u kterých jsem ve většině případů dala "zajímá mě", ale skoro nikdy jsem tam nakonec nešla. Když jsem ale zaznamenala akci Zažít Ostravu jinak, která je odnoží městských slavností Zažít město jinak, říkala jsem si, že je načase to změnit.

I have always been bothered by all those Facebook events. Most of the time I have put "interested in" but I never went there. But when I noticed the event called "Zažít Ostravu jinak", which is a part of the city festival "Zažít město jinak", I thought it was finally time to change it.

Vítejte v pekle, tak nějak by se dalo definovat příjezd do Gregoriovi vesničky. Ne proto, že by byla tak strašná, ale díky jejímu názvu Hellín [Hell in] (plus rozhodně tam bylo horko jako v pekle). Popravdě jsem neměla ponětí, co očekávat. Nikdo z mých španělských kamarádů netušil, kde se tahle vesnice/malé město vlastně nachází, takže když jsme pak první den vyrazili objevovat krásy tohohle místa, byla jsem velmi mile překvapená.

Welcome to hell, that's how I would describe the arrival to Gregorio's village. Not because it was so bad, but thanks to its name Hellín [Hell in] (plus it was definitely as hot as hell). Honestly, I had no idea what to expect. None of my Spanish friends have heard about this village/small town, so when we set out to discover the beauty of this place on the first day, I was very surprised.

Poslední dobou ujíždím na Netflixu na čemkoliv, v čem se mluví španělsky. Jednoduše je to pro mě skvělý trénink jazyka a zároveň u toho můžu klidně i uklízet, protože si tvrdím říct, že mi je to bližší než angličtina a nemusím u toho tolik přemýšlet. A jako bonus? Většina z toho je neskutečně vtipná, a tak se nemusím bát, že skončím se slzami na tváři kvůli nějaké romantiky nebo dramatu.
A protože se ze mě za poslední dva měsíce stal docela expert přes všechny tyhle španělské filmy/seriály, říkala jsem si, že sepíšu článek s pár tipy, které by vám třeba mohly usnadnit vaše procvičování tohohle krásného jazyka. Je to samozřejmě jen o mém vkusu, ale opravdu jsem se snažila vybrat kousky, které mají alespoň trošku hlavu a patu, protože občas se na některé prostě nedá dívat ani když jste takový nadšenec jako já.

Recently I have been watching on Netflix anything in Spanish. It's simply a great way how to practice the language and at the same time I can also clean or do whatever I need, because I can say that it's much more easy for me than English so I don't have to think that much about it. And as a bonus? Most of it is incredibly funny, so I don't have to worry about ending up with tears on my face for some romance or drama.
And since I'm quite an expert after all these Spanish movies/series that I've seen in the last two months, I was thinking about writing an article with some tips that might make it easier for you to practice this beautiful language. Of course it's just about my taste, but I really tried to pick just those that make at least some sense, because sometimes you just can't watch them even if you are as enthusiastic about it as I am.

Páááni... tak se to vážně stalo a já se po dvou týdnech cestování s batohem na zádech zvládla vrátit domů. Trošku špinavá, dost unavená, bez jediného čistého kousku oblečení, ale šťastná. Šťastná a nadšená ze všeho toho dobrodružství, co se po cestě událo. Abych pravdu řekla, tak když jsem ten první den odjížděla z naší vesničky s totálně nacpaným batohem, tak se mi nikam nechtělo. Chtěla jsem jenom zalézt do mojí velké postele a spát. Jenže jsem v deset večer nasedla na tramvaj a vyrazila směr ostravské hlavní nádraží, odkud mi o půlnoci jel autobus směr Berlín. No a já jenom děkuju mamce, která mě v podstatě vykopala z domu a já tak do té postele nezalezla a dala šanci tomu dobrodrůžu, co na mě čekalo.

Nebudu vám tady psát jenom to krásné a úžasné, protože byly chvíle, kdy jsem měla chuť nasednout na první letadlo směr ČR a vzdát to. Chci abyste si z toho udělali ten opravdový obrázek, pro případ, že by vás taky napadlo vyrazit někam na vlastní pěst, samotní bez ultra velkého plánování. Ale teď už zpět k prvnímu dni, kdy jsem byla na cestě do hlavního města Německa.

Původně jsem měla jet z Prahy až na letiště v Berlíně (Tegel), kde jsem se měla potkat s mojí kamarádkou Marie. Co člověk nechtěl, nějak se mi asi dva týdny před odjezdem trošku pozměnila životní situace a já tak neměla v Praze úplně kde být, než by mi před čtvrtou ráno jel autobus. Takže jsem začala hledat nějakou alternativu. A jelikož jsem takové to dítě štěstěny, tak jsem naštěstí našla Flixbus, který jel z Ostravy až do Berlína, aniž bych musela někde v noci přestupovat. Trošku mě děsilo těch osm hodin jízdy, ale nakonec jsem chytla samostatné dvojsedadlo a prospala nějakých šest hodin z těch osmi. Tady se na chvilku zastavíme, protože vám hodlám říct, bez čeho bych takhle dlouhý spánek určitě neměla. Maska na spaní. Znáte takové ty heboučké škrabošky, které většinou koupíte v obchodech jako Nanu Nana a Tiger? Tak přesně tu si před cestou zajděte koupit. Já tu svoji prakticky nevyužívala až do této cesty. A nezachránila mě jenom v autobuse, byla mojí nejlepší kamarádkou i později v hostelu, kdy se moje spolubydlící chtěli do noci bavit a já byla tak mrtvá, že jsem nebyla pomalu schopná říct jim ani "Hi". Mikinu. Ale ne jenom tak ledajakou. Zabalte si tu nejpohodlnější, co vlastníte a je fuk, že vám nebude ladit ke zbytku oblečení. Důležité je totiž, jestli se vám v ní bude pohodlně sedět/ležet v jakékoliv divno-pozici.
Po osmi hodinách mě tedy autobus vyplivl v Berlíně na jakémsi nádraží (Südkreuz), které bylo od mého cílového bodu v podobě letiště docela daleko. Moje obava z berlínské hromadné dopravy se stala skutečností už ve chvíli, kdy jsem si to s neoznačeným lístek nakráčela do vlaku a velmi se divila, že tam není žádný přístroj, kde bych si cvakla. Ten totiž zůstal na nástupišti a já tak, abych nejela na černo, musela na další stanici vystoupit, lístek si označit a počkat dalších 15 minut na příští spoj. Další strašák byl autobus, který jsem našla poměrně snadno, ale pokud jím někdy pojedete na letiště, tak k němu utíkejte, co vám síly stačí. Asi 60% lidí, kteří na tento spoj čekali, se tam totiž nevlezlo.
Na letišti jsem si vyčistila zuby a počkala až dorazí můj cestovní parťák. Marie přijela asi hodinu po mě s pořádnou kocovinou a mě to ani nepřekvapilo. Vlastně by bylo divné, kdyby se něco takového nestalo. Letadlo nám odlétalo až ve dvě odpoledne, takže jsme měly dost času dohánět všechno to, co jsme za ten rok stihly prožít. Ve dvě jsme se konečně dostaly do letadla, kde jsme se málem všichni rozpustili, jaké tam bylo horko a asi po čtyřech hodinách jsme, se zpoždění, přistáli v Alicante, kde na nás čekali naši další dva parťaci, Milkos a Gregorio.

Wow ... it really happened, and after two weeks of backpacking, I finally got home. A little dirty, pretty tired, without a clean piece of clothes, but happy. Happy and excited about all the adventure that happened along the way. To be honest, when I was leaving our village the first day with a totally packed backpack, I didn't want to go anywhere. I just wanted to go to my big bed and sleep. But I got on the tram at ten in the evening and set off in the direction of the Ostrava main station, from where went my bus to Berlin at midnight. Well, I just thank my mum, who basically kicked me out of the house so I couldn't get into that bed and I went to live the adventure that was waiting for me.

I won't write just about the beautiful and amazing parts, because there were times when I wanted to get on the first plane to the Czech Republic and give up. I want you to make the real picture out of it, in case you think of going somewhere on your own, alone, without any long planning. But now back to the first day when I was on my way to the German capital.

Originally I was supposed to go from Prague to the airport in Berlin (Tegel), where I had reunion with my friend Marie. But somehow my life situation changed about two weeks before I left, so I had no place to stay in Prague. I started to look for an alternative. And as I am a lucky girl, I fortunately found a Flixbus that went from Ostrava to Berlin without having to change somewhere at night. I was a little scared of those eight hours on the road, but I had a double seat just for myself and slept around six hours out of eight. We'll stop here for a moment, because I'm going to tell you what you definitely need for such a long journey. Sleeping mask. Do you know those silky masks that you usually buy in stores like Nanu Nana and Tiger? I practically haven't used mine until this trip. And it didn't just save me on the bus, it was my best friend later in the hostel, when my roommates wanted to have fun in the night, and I was so dead that I wasn't able to even say "Hi" to them. Jacket. But not just any. Take the most comfortable one you have and it doesn't matter that it doesn't match the rest of your clothes. The important thing is - comfort, whether you will sit/lie in it in any weird position.
After eight hours, the bus spat me in Berlin at a station (Südkreuz), which was quite far from my destination - the airport. My fear of Berlin public transport has become a reality when I got on the train without validated ticket and I was very surprised that there was no device where I could validate it. The machine stayed on the platform and so I had to get off at the next stop, mark my ticket and wait another 15 minutes for the next connection. The next scarecrow was a bus that I found quite easily, but if you ever go to the airport by bus, run to it as fast as you can. About 60% of the people who were waiting for this connection did not get in.
I brushed my teeth at the airport and waited for my travel buddy to arrive. Marie arrived about an hour after me with a real hangover and I wasn't surprised. In fact, it would be strange if something like this didn't happen. The plane did not depart until two in the afternoon, so we had enough time to catch up with what we managed to experience that year. At two we finally got into the plane where we almost all melted, how hot was it in there?! After about four hours we, with a delay, we landed in Alicante, where our next two travel buddies, Milkos and Gregorio, were already waiting for us.

Kluci pro nás přijeli až na letiště a začala cesta "domů" (představte si pod tím dům skoro na pláži), kam jsme jeli asi dvě hodiny, protože jsme se snažili vyhnout placení na silnicích. I když jsme měli otevřené okýnka a bylo asi sedm večer, tak bylo nějakých 36 stupňů a mi začínalo docházet, že jsem si nejspíš nevzala dost čistých triček. Když jsme pak konečně dorazili na místo první noci, přivítala nás polovina Gregoriovi rodiny, nakrmili nás tortillou de patatas a po vytoužené sprše jsme vyrazili ven. Jelikož mi nikdo neřekl, že jdeme mezi lidi a moje představa o venku bylo "půjdeme si sednout někde na zídku s pivem" tak jsem vyšla z domu v triku a v pyžamových kraťasech, které rozhodně vypadají jako kousek oblečení, který je určený na spaní. Když jsme dorazili do asi nejvíc fancy baru/restaurace, ve které jsem ve Španělsku byla, tak mi došlo, že asi nejsem úplně nejvhodněji oblečená. V tom baru byl dokonce bazén, živá hudba a výhled na celé město. Dali jsme si každý nějakou mňamku a asi po hodině se vydali do postele s komentářem Gregoriova bratrance, že v našem pokoji je nejvíc švábu z celého domu. To se vám pak usíná sladce.

The guys picked us up from the airport and the journey "home" started (imagine a house almost on the beach). We went about two hours, because we tried to avoid paying for the roads. Although we had the windows open and it was about seven in the evening, it was some 36 degrees and I realized that I probably didn't pack enough clean T-shirts. When we finally arrived, half of Gregorio's family greeted us, fed us with tortilla de patatas, and after the shower we went out. Since nobody told me we were going among people and my idea of outside was "going to sit somewhere on the wall with beer" I came out of the house in a t-shirt and pajama shorts that definitely look like a piece of sleeping clothes. When we arrived at the most fancy bar/restaurant I have ever visited in Spain, I realized that I was probably not the most suitably dressed. The bar even had a swimming pool, live music and a terrace that had views of the entire city. We all had some yummy drinks or ice cream and after about an hour we went to bed with a really positive comment of Gregorio's cousin that there were in our room there were the most cockroaches. Good night Ter.

Druhý den ráno bylo snad 41 stupňů, takže bylo jasné, že vyrážíme na pláž. Jako člověk, který neplave v moři kvůli strachu z žraloků jsem si říkala, že si alespoň přečtu kousek knihy, kterou jsem si sbalila a nějak to přežiju. Moji parťáci byli ale nejmilejší plážový doprovod, co jsem si mohla přát. Krom toho, že mě hlídali, jestli jsem se namazala opalovacím krémem, protože se celá skupinka bála, že se sněhulák Ter spálí, tak mi dokonce postavili slunečník a nechali mě tam jako hlídače láhve s vodou. Nakonec mi ten pobyt na pláží připadal i jako fajn strávený čas s pěkným výhledem na španělské kluky. A co si budem, to je vždycky pěkný výhled. Na oběd jsme se pak opět vrátili od našeho přechodného domova, kde nám teta od G. uvařila mňamózní salát, opražila rybu a dostali jsme plechovku piva. Další plán byl průzkum města - Mazarrón, což ve dvě hodiny odpoledne není úplně nejlepší nápad, člověk se totiž potí i při dýchání, tudíž o nějakém pohybu normální lidé ani neuvažují. My se ale vydali do přístavu a nakonec jsme se teda nerozpustili. Stálo to však hodně úsilí.

The next morning was perhaps 41 degrees, so it was clear that we were heading to the beach. As someone who doesn't swim in the sea because of fear of sharks, I thought that at least I would read a book that I packed and somehow survive. But my friends were the perfect beach escort I could have wanted. Aside from being watched over if I used sunscreen because the whole group was afraid Ter the snowman would get burned, they even built a parasol and left me there as a water bottle guard. In the end, the beach seemed like a good idea with a nice view of the Spanish boys. And it's always a nice view. For lunch we returned to our temporary home, where Gregorio's aunt made us a delicious salad, fried some fish and we even got a can of beer. The next plan was a city centre - Mazarrón, which is not the best idea at two o'clock in the afternoon, but we went to the port and in the end we did not melt. Though it took a lot of effort.

Po prohlídce jsme si sbalili našich pět švestek, nasedli do auta a vyrazili do vnitrozemí směr Hellín, což je Gregoriova rodná vesnice. A víte co to znamená? Že jsme potkali asi dalších sedm členů jeho rodiny a dokonce jsme navštívili jeho babičku. Večer jsme i se jeho ségrou vyrazili na večeři do města a krom různých mňamek jsme měli na stole i talíř plný šneků. A když už jsme u toho zkoušení typických věcí, protože šneci jsou rozhodně něco, co si musíte dát, když jste v provincii Albacete, rozhodně vyzkoušejte také horchatu, což je taková ledová tříšť z cukru vody, skořice a mandlí. A pokud nejste fanoušky mandlí, nebo jste alergičtí na ořechy, tak si objednejte granizado de limon, na tom jsem totiž ujížděla já.

After the tour we packed our stuff, got in the car and headed towards Hellín, which is Gregorio's native village. And you know what that means? That we met about seven other members of his family and even visited his grandmother. In the evening, we went out to dinner in the city and besides various yummy things we had a plate full of snails on the table. Speaking of typical things, because snails are definitely something you have to try when you are in Albacete province. Be sure to try horchata, which is such a crushed ice of sugar, water, cinnamon and almonds. And if you are not a fan of almonds, or you have some allergy to nuts, then order granizado de limon, because I loved it.

I když to bylo tentokrát s menší pauzou, tak Vyleť z hnízda! je zpět i s novým povídáním z Erasmu, konkrétně z Vídně, kam vyrazila moje kamarádka Míša.

Do nedávna jsem si myslela, že miluju rodinné oslavy. Nebo vlastně oslavy tak nějak všeobecně. Když jsem ale před tou poslední běhala po kuchyni, chystala milion věcí a pak pomalu ani neměla náladu s kýmkoliv mluvit, řekla jsem si, že je to všechno děsná přetvářka. Jasně, jsem nadšená, když můžu vidět kohokoliv z naší rodiny a popovídat si v klidu u kafe nebo sklenice vína, ale když se vidíte jednou za čtvrt roku, příjemná konverzace se většinou na začátku ochomýtá okolo témat jako je přítel, škola, atd... a to není zrovna to, o čem lidé chtějí vždycky mluvit.
Každopádně zpět k oslavě, která se nakonec i přes všechny ty strasti na začátku vyvedla. Zasmáli jsme se, snědli dortík, vypili tunu vína, piva a vlastně čehokoliv, co bylo doma a nakonec jsme jako největší držáci skončili na terase s babičkou, mamčou a jejím manželem. A za tyhle chvilky to prostě stojí!

Until recently, I thought I love family celebrations. Or actually celebrations in general. But when I ran around the kitchen before the last one, doing a million things, and then wasn't even in the mood to talk to anyone, I thought it was all a terrible pretense. Sure, I'm excited to see my family and have a good time with a cup of coffee or a glass of wine with them, but when you see each other every quarter, a pleasant conversation usually hangs around topics like boyfriend, school, etc .. and that's not exactly what people always want to talk about.
Anyway, back to the party, which eventually, was quite nice despite all the sorrows at the beginning. We laughed, ate a cake, drank a ton of wine, beer and indeed anything that was at home, and in the end we ended up on the terrace with my grandmother, my mom and her husband. And these moments are just worth it!

Když jsem naposledy slavila svoje 22 narozeniny, skončilo to obřím oknem a ještě větší modřinou na obličeji, protože jsem měla neshody s naší terasou, která ještě tenkrát neměla zábradlí. Letos jsem se tedy rozhodla slavit jako dospělák a to nejenom proto, že jsem se druhý den chtěla vyhnout kocovině a rozbitému obličeji, ale hlavně proto že mě čekala oslava č. 2 s mými kamarádkami. Dorazil docela velký počet holek na to, že jsou prázdniny a všichni někde dovolenkují. Jsem moc ráda, že si na mě udělaly čas a že jsme strávily (doufám že) super odpoledne povídáním si, mícháním mojita, jídlem a hraním Aktivit.

The last time when I was celebrating my 22nd birthday, my mind went blank and I ended up with a big bruise on my face, because I had disagreements with our terrace, which had no railing yet. So this year, I decided to celebrate as an adult, not only because I wanted to avoid a hangover and a broken face the next day, but mainly because I had a celebration of No. 2 with my friends. A pretty large number of girls arrived even if it is a holiday and a lot of people is on vacation. I am very glad that they found the time for me and that we (I hope) spent a great afternoon talking, mixing mojito, eating and playing Activities.

Tenhle článek je tak nacpaný láskou a objetími, že jen doufám, že se trochu toho přenese i na vás čtenáře a třeba dneska někoho obejmete.

This article is so packed with love and hugs that I just hope that a little bit of it will be passed on to my readers and maybe you will hug someone today too.

Tak nějak doufám, že tenhle díl už je poslední, který tady na blogu vychází o něco později než všude jinde. Každopádně rozhodně stojí za poslech, protože jsem tentokrát vyzpovídala moji sestřenici/vlastnici Janu, kterou od malička považuji za svůj vzor. Vždycky byla nejakčnější člen mé rodiny. Měla spoustu koníčků, pořád hledala nějaké nové volnočasové aktivity, všude po pokoji měla vylepená anglická a německá slovíčka, četla dvojjazyčné knihy a nikdy mi nepřišlo, že je unavená. Nechápala jsem to a obdivovala ji za to. Vlastně ji stále obdivuji, protože z té holčičky, co si po pokoji vylepovala slovíčka vyrostla silná žena, která zvládá cestovat, studovat, pracovat, pomáhat druhým a k tomu všemu zvládá udržovat vztah se svým přítelem. Superžena s velkým "S".

I am Tereza with "z"

Education

University of Palackeho

University of La Laguna

Experience

Lecturer

Redactor

My Skills

Writing

Translation

Photographing

Marketing

Articles Written

Countries Visited

Podcast episodes recorded

Days until Christmas

YOUR COMMENTS

___ Under one sky. ___

YOUR COMMENTS

___ Erka, taterka. ___

YOUR COMMENTS

___ Lucie. ___

ARTICLES

1. (mátový) ČAJ

2. OBLÍBENÝ PODCAST/SERIÁL/HUDBA

3. ČERVENÁ RTĚNKA (pro holky)

4. POHODLNÉ OBLEČENÍ

5. CHOĎTE PŘIPRAVENÍ

1. (mint) TEA

2. FAVOURITE PODCAST/SERIES/MUSIC

3. RED LIPSTICK (for girls)

4. COMFY CLOTHES

5. BE READY FOR ANYTHING

Tereza Hrubá

Trending

Facebook

Pageviews

Reading Challenges

Advertise

Chceš být v podcastu?

Contact Me

_ Under one sky. _

_ Erka, taterka. _

_ Lucie. _