Článek nacpaný upřímností


Už strašně dlouho se tady neobjevil žádný článek, který by byl osobnější víc než z pohledu "co mám právě na sobě", takže jsem si řekla, že je na čase s vámi opět sdílet něco, co je mou součástí. Navíc je podle mého v této situaci spousta mladých lidí a já bych je tak chtěla alespoň virtuálně podpořit a dát jim trošku té naděje společně s tím největším klišé, že "čas všechno zahojí". 


It has been a long time since there has been a more personal article than "what I'm wearing today", so I thought it is time to share with you again something that is a part of me. In addition, I think there are plenty of young people in this situation and I would like to at least virtually support them and give them a little bit of hope together with the biggest cliché "time heals everything".






Žiju v představě, že určitě existují lidé jako já. Lidé, kteří prostě nemají růžové vztahy s každým v jejich okolí. Ať už jsou to kamarádi nebo rodina. U rodiny je to asi o to horší, protože člověk tak nějak předpokládá, že "mít vás rád" mají v genech. Opak je ale pravdou a vy nakonec stejně přijdete na to, že krev je v některých případech opravdu jenom voda a záleží spíš na činech a zážitcích, které sdílíte, než na genetickém materiále. 


I live in the idea that there are people like me. People who simply do not have pink relationships with everyone in their surroundings. Whether they are friends or family. With family, it's probably worse, because you assume that "to like you" is a part of their genes. However, the opposite is true, and you will eventually find out that blood is in some cases just water and it depends more on the actions and experiences you share with them than on the genetic material.



Občas se mi o tom mluví píše dost těžko, ale myslím si, že už jsem ve fázi "přebolelo to" a jsem za to opravdu ráda. I když to trvalo pěkných pár let, probrečených nocí, osobních zhroucení a občas trošku té závisti, že jiní lidé mají ten vztah na rozdíl ode mně prostě krásný jak konec od Disney, tak jsem to nakonec zvládla a jsem na sebe vážně pyšná. 

A o kom, že tady v těch prvních třech odstavcích vlastně mluvím? O tom rodiči, který má chromozom Y. Nějak jsem nenašla lepší oslovení, takže pro další pokračování to bude pouze "Y". Jak už jsem řekla, u rodiny a konkrétně u rodičů prostě očekáváte, že vás budou milovat až za hrob, i kdyby jste se rozhodli jít vykrást banku. Ironií je, že já žádnou banku nevykradla a stejně to s tou rodičovskou láskou prostě nevyšlo. Každopádně moje mamča to zvládá za oba, takže zase tak ochuzena jsem nebyla. 


Problémy dětí z rozvedených rodin (samozřejmě záleží na tom, jak se rozejdou):


  • občas už vás opravdu nebaví dělat sovu
  • lidem, kteří mají celou rodinu pohromadě je někdy těžké vysvětlit, že dvoje vánoce nemusí být vždycky výhra
  • rozhodování u koho zůstanete je taky hrozně fajn (já to naštěstí v tomhle měla jasné)
  • není nic horšího jít s jedním z rodičů k soudu 
  • je to sakra těžké (podle mě jsem od svých třinácti vybrečela celou řeku)
  • rozhodně NIKDY, ale vážně nikdy to není vaše vina, ať už vám říkají cokoliv!
  • nikdy se nezavděčíte oběma rodičům najednou, oni budou prostě vždycky proti sobě
  • nejlepší je to přestat řešit, je to jen jejich problém a vy s tím nemáte nic společného (kéž by to tak fungovalo)
  • pokud se vaši rodiče rozešli v dobrém, tak mi dejte vědět a já je za to půjdu obejmout
  • nikdy už nebudete mít s oběma rodiči takový vztah jako vaši vrstevníci z úplných rodin. Není to možné, protože vy s tím druhým rodičem nežijete a tím pádem automaticky ztrácíte postupně takovou tu důvěrnost
  • tenhle bod bude čistě můj osobní: i když to až do teď byl hrozně pesimistický článek, tak musím upřímně říct, že jsem ráda, že se rodiče rozvedli, protože bych na tom jinak byla ještě o 110% hůře. Takže to ne vždy berte jako něco špatného
  • myslela jsem, že někdo takhle důležitý nelze nahradit, ale po nějakém čase jsem zjistila, že to jde a že může být ještě o mnoho lepší. Takže děkuji mamce, že si našla někoho, o kom můžu říct, že mě má rád, ví, kde mě hledat, když se náhodou opiju, je ochotný mi v mých jednadvaceti vyrobit houpačku k vánocům a vždycky mě rozesměje! 

A teď mých pár rad ohledně toho, jak se s tím vyrovnávám, nebo jsem se s tím vyrovnávala. Nečekejte ale žádné řezání, alkoholismus, nebo cokoliv dramatického. 
Od rozvodu mých rodičů už uplynul nějaký ten pátek a já tak vůči hodně věcem otupěla. Každopádně jsou tady chvíle, kdy to zabolí. Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, která mi vyprávěla něco, co zažila s taťkou, pak se zarazila, podívala se na mě a omluvila se mi, že ji to mrzí, že ví, jaké to mám já a nechtěla mi tím nějak ublížit. Nikdy by mě nenapadlo, že lidé okolo mě, kteří ví jak to mám, to vnímají tímto způsobem. Je pravda, že to občas zamrzí, ale já jsem za ně tak strašně ráda, když mi vyprávějí tyhle momenty, které já sice nikdy nezažiju, ale chci žít v tom, že to jde. Že moje děti tohle budou moci zažít a vyprávět o tom kamarádům. 
To nás přivádí k dalšímu bodu a tím jsou iluze. O ty jsem přišla díky rozvodu rodičů dost brzy. Nejsem holka, který by si od dětství plánovala svatbu, protože prostě nevěřím v to, že by to mohlo vydržet. A sakra mě to štve! Nevím, jestli to je jen můj případ, nebo to vy z rozvedených rodin vnímáte podobně. Ono asi i záleží na tom, kdy se vám rodiče rozejdou. A protože u mě to bylo zrovna v období puberty, tak mě to ovlivnilo opravdu hodně. 
Občas když koukám na nějaký film a vidím tam ty ideální vztahy, kdy táta pro svou holčičku udělá pomalu i nemožné, tak to na mě působí asi jako by jste tam viděli umírat psa. Chápeme se, ne? 


Sometimes I find it difficult to write about it, but I think I am already "behind that" and I really glad for it. Although it lasted for a couple of years, nights full of crying, personal breakdowns, and occasionally a bit of envy, that other people have their relationship in the contrast to me just as beautiful as the end of Disney, so I finally over it and I'm really proud of myself.


And who is the person who I am talking about in the first three paragraphs? He is that parent who has the Y chromosome. Somehow I did not find a better name for him, so for the rest of this article it will be only "Y". As I have already said, with the family, and specifically with your parents, you just expect them to love you to the moon and beack, even if you decide to rob a bank. The irony is that I did not rob a bank, but it just did not work out with that parental love. Anyway, my mother can handle it for both, so I was not so depleted.


Problems of children from divorced families (of course, it depends on how the parents broke up):

  • Sometimes you really do not like to be an owl for them
  • People who have the whole family together sometimes find it difficult to understand that two christmas may not always be winning
  • Deciding who to stay with is also terrible (I fortunately did not have to choose) 
  • There is nothing worse to go to court with one of the parents
  • It's a hell (I think I've been crying a whole river since my thirteen)
  • Certainly it is NEVER, but never your fault no matter what they say!
  • You will never be deceived by both parents at once, they will always be against each other
  • The best is to stop solving it, it's just their problem and you have nothing to do with it (it would be amazing if it would be true)
  • If your parents broke up in good, let me know and I'm going to hug them
  • You will never have a relationship with your parents as your friends from "normal" families. This is not possible because you and your other parent do not live together so you automatically lose confidence to each other
  • This point will be purely my personal one: though it was a pessimistic article until now, I must honestly say that I am happy that my parents divorced, because I would otherwise be in 110% worse condition. So do not always take it as something bad
  • I thought someone so important could not be replaced, but after some time I found out that it is possible and it could still be much better. So thank my mom for finding someone I can say he likes me, knows where to look for me when I get drunk, he is willing to make me a swing for Christmas in my 21 years and he always makes me laugh!
And now my advice on how to deal with it. But do not expect any cutting, alcoholism, or anything dramatic.
Since the divorce of my parents, some time passed away and I have been numb with a lot of things. Anyway, there are moments when it hurts. Recently I was talking with a friend who told me something she experienced with her father, then paused, looked at me and apologized to me that she is sorry, beacause she knows my situation and that she did not want to make me feel sad. I never would have thought that the people around me who know me and my story perceive it in this way. It is true that it is sometimes dificult, but I am so happy about them when they tell me these moments that I will never experience, but I want to live with hope that my children will be able to experience this and tell about it to their friends.
This brings us to the next point and that's the illusion. I lost them really early because of my parents' divorce. I'm not a girl who would have planned a wedding since childhood because I simply do not believe it could stand it. And I am really angry about that, but I can not change it! I do not know if this is just my case, or people from the divorced families feel it the same. It probably depends on when your parents break up. And because it was just in my teen age, it really changed me.
Occasionally when I look at a movie and I see the ideal relationships there, where a dad is ready to do anything for his little girl, it makes me feel like you're seeing a dying dog there. Do you understand me, right?



Musím říct, že se mi ten článek psal hrozně těžce a nebyla jsem si jistá, jestli ho vydám, ale zase si říkám, že jestli to někomu pomůže, ať už prožíváte cokoliv, tak to stojí za to. Protože vím, jak moc na dno člověk může spadnout, než si uvědomí, že to za to nestojí. A když si vás ten dotyčný prostě nezaslouží, tak ať jde. Adiós. A víte, jak si většinou pamatujeme hlavně to špatné? Tak ono je to sakra pravda a mě by zajímalo, jestli jste někdo přišli na to jak to změnit?

P.S. Když už je to téma tak pesimistické, tak jsem se rozhodla připojit pár fotek, kdy jsem ještě nebyla dítě z rozvedené rodiny, pravděpodobně jsem byla šťastná a už si to skoro vůbec nepamatuji. 


I must say that it was really hard to write this article, and I was not sure if I was going to post it, but I say to myself that if it can help anyone, no matter what, it's worth it. Because I know how much a man can fall before he realizes it's not worth it. And when the person does not deserve you, let them go. Adiós. And do you know how we mostly remember the bad moments? So that's the damn truth, and if you've figured out how to change it, let me know.

P.S. When it's so pessimistic, so I decided to join a couple of photos when I was not a child of a divorced family, I was probably happy and I can hardly remember it.

Tereza Hrubá

No comments:

Post a Comment