HOLKU Z MĚSTA PŘESTĚHOVALI NA VESNICI


Když mi naši před rokem a kousek oznámili, že se budeme stěhovat někam, kam jezdí tramvaj, kterou jsem do té doby ani neznala, říkala jsem si "Tak to je v háji". Nikdy jsem sice nebydlela v centru města, ale pořád jsem byla městské dítě, které bylo zvyklé na to, že mu tramvaj jede minimálně co deset minut, má na výběr asi z pěti různých čísel, které ho prostě nějak do toho centra nebo kamkoliv jinam dopraví a když jsem se chtěla v létě projít do obchodu, mohla jsem být za patnáct minut třeba v IKEA. Původní plán byl, že se přestěhujeme během léta, což mě děsilo ještě dvakrát tolik, protože představa mě, jak se někdy ve tři ráno vracím z Colours na tu "naší" vesnici mi přišla prostě nereálná (letos už to bude ale krutá realita, takže uvidíme - challenge accepted). Nakonec to všechno ale dopadlo trošku jinak. Stěhování se odložilo a my se tak nějak postupně zabydlovali až koncem srpna. Já nakonec v domě přespala dvě noci a odletěla na Erasmus s pocitem, že alespoň nemusím ten vesnický šok zažívat už teď. 





Když jsem se pak po čtyřech měsících vrátila na Vánoce domů, tak to byl trošku šok, protože tolik změn, kolik se událo za tu dobu, co jsem byla na Kanárech, bylo až neskutečné. Pomalu jsem to tam nepoznávala. Každopádně jsem taky krok za krokem začínala zjišťovat, že mi vlastně ta opuštěnost na vesnici vyhovuje. A v lednu, když jsem se vrátila natrvalo mi došlo, že město s kupou lidí vlastně absolutně k životu nepotřebuji a snažím se tam jezdit jen minimálně, když opravdu musím. 







Je jasný, že má takové bydlení i spoustu nevýhod, mezi které patří třeba to, že tramvaj tady jede jednou za půl hodiny, protože ještě nemáme nový plot a branku, tak se stává, že kladka prostě zamrzne. To znamená, že s sebou v kabelce neustále nosím rozmrazovač zámků. A když se večer vracím z tramvaje, tak musím používat baterku, protože asi 40% cesty není osvíceno a taky proto, aby mě nesrazilo nějaké auto. To všechno mi ale vynahradí ten klid. Když jdu na zastávku, tak si můžu na pohodu zpívat, protože okolo skoro nikdy nikdo není. Asi patnáct minut pěšky mám sjezdovku a i když nelyžuju, tak se tam strašně ráda chodím procházet. Hned za zastávkou si člověk na rozcestníku může vybrat asi z desíti turistických stezek a vydat se někam na výlet a když potřebujete utéct někam do přírody, tak jste za deset minut v lese. Co víc si přát?














Co vy? Jak jste na tom? Vesnice nebo město? 

Tereza Hrubá

2 comments:

  1. Já jsem taky odjakživa dítě velkoměsta, ale máme chatu, na které jsem strávila většinu dětství a teď na ni utíkám každou volnou chvíli. Přesně jak píšeš, tomu klidu mimo město se máloco vyrovná. Zatím se tedy z města nechystám, ale věřím, že jednou to přijde, alespoň také v podobě chaty. Příroda mi totiž v Praze chybí opravdu hodně, o sněhu ani nemluvě. :D A ty malinké domečky vypadají prostě kouzelně. :)

    ReplyDelete
  2. Já žiji na vesnici, ale autem jsem ve městě během pěti minut. Bez auta je to složitější, jelikož autobus k nám jezdí tak desetkrát za den :D, ale stejně to tu miluji. Klid, les kolem nás... nic mi tu nechybí :)

    ReplyDelete