JÁ věřím na víly a JO a JO!

Je 23:08. V normálním světě bych už dávno spala, ale protože zítra začíná zápočťák a já mám zkoušku ze španělských jazykových cvičení až příští týden, tak to znamená, že můžu ponocovat, koukat na Superstar a psát tenhle článek, za který mimochodem vděčíte Jacobovi z Twilight, který mě dneska tak nějak namotivoval k tomu, abych si zašla do patra pro laptop a něco smysluplného (možná) tady napsala.
Mám spoustu věcí, o kterých vám chci dát vědět a spoustu fotek, které ještě nespatřily světlo blogu, ale říkala jsem si, proč bych sakra měla zveřejňovat články a myšlenky podle toho, kdy vznikly jaké fotky, proč bych prostě teď nemohla napsat něco, co se víc hodí k fotkám, které by vlastně přišly na řadu až mezi posledními?
A tak tu sedím a píšu článek s názvem, který se nápadně podobá scénáři z Petra Pana...

It's 23:08. In the normal world, I would be already asleep, but since the exams begin tomorrow, and because I have a Spanish language exam next week, that means I can stay up late, watch Superstar and write this article, which you owe Jacob from Twilight, cause he motivated me to go upstairs for my laptop, and write something meaningful (maybe).
I have a lot of things I want you to know about and a lot of photos that have not yet seen the light of the blog, but I was wondering why I should publish articles and ideas according to when some photos were created, why could not I just write something that is more suitable for pictures that would actually come in between the last ones?
So here am I sitting and writing an article that has really similar title to Peter Pan's screenplay (I do believe in fairies, I DO, I DO)...

Dneska to bude takové přemýšlení o ničem a o všem. Měla bych na vás takovou otázku: Taky jste si jako malí hráli venku na to, že jsou všude okolo skřítci a víly? Protože já v tom byla přeborník. Nevím, jestli vám něco říká denní snění, ale já o tom dneska něco málo četla ve výpiscích (skloňuje se to takhle, nebo je to "ve výpiskách"?) z psychologie a říkala jsem si, že přesně tímhle trpím. Během cest v tramvaji nebo houpaní se na houpačkách se sluchátky v uších vymyslím minimálně sedm různých příběhů, které by se krásně hodily do mého života, ale které jsou pouze sny a sny i zůstanou.
Něčím takovým jsem ale podle mě trpěla už od malička, protože kdykoliv jsem se dostala někam, kde rostlo jen stébélko trávy, začala jsem snít. Snít o všech těch lesních a lučních stvořeních. O všech těch skřítcích a vílách, kteří se schovávají za listy stromů a v květech tulipánů. Do dnes mojí nejoblíbenější knížkou zůstávají příběhy z Kouzelného stromu, což je nejúžasnější trilogie od Enid Blytonové, které děkuji za to, že ve mně každý rok minimálně jednou probouzí tu holčičku, co zdravila stromy a omlouvala se sedmikráskám, když na ně šlápla.
A víte co je na tom všem nejlepší? Já nechci věřit tomu, že když se někde pohne list nebo ohne pampeliška, že je to zásluhou nějaké kobylky nebo jakéhokoliv jiného hmyzu. Chci věřit tomu, že i když já už jsem podle všech ten dospělák, tak že tady pořád jsou ty víly a skřítci, kteří se starají o to, abychom neskončili v nicotě a aby přece jenom nějaká ta fantazie zvítězila!

Today it will be such a reflection on nothing and everything. I would love to ask you one question: When you were small were you playing outdoors the elves and fairies? Because I was a champion in it. I do not know if you know what a day's dreaming is, but I've read about it a little bit today in my notes from psychology, and I thought it is totally my case. While sitting on a tram or swinging on swings with headphones in my ears, I think of at least seven different stories that would fit nicely into my life but which are just dreams.
However, I have been suffering from such a thing since I was a little girl, because whenever I got to somewhere where there was only grass grewing, I started to dream. Dream about all those forest and meadow creatures. About all the elves and fairies hiding behind the leaves of the trees and the flowers of the tulips. Today, my favorite book are stories of The Magic Faraway Tree, which is the most amazing trilogy by Enid Blyton, which I thank for waking up at least once a year the little girl inside me who greeted the trees and apologized to daisies when she walks on them.
And do you know what's best about it? I do not want to believe that if a leaf moves somewhere, it is due to some grasshopper or any other insect. I want to believe that even though I am already an adult, there are still the fairies and the elves who care for us to not end in nothingness and to find some fantasy!

A jestli se teď ptáte na to, co je pointou tohohle článku, tak vám to můžu hned říct. Je to o tom, abyste se teď hned zvedli z postele/gauče/židle a utíkali do knihovny pro tu vaší vyvolenou, pro vaši oblíbenou knížku z dětství. Udělejte si alespoň chvilku čas na to, si ji znovu přečíst a alespoň na chviličku se proměnit zase v ty děti, které měly sny, které věřily na víly a skřítky, které chtěly být kovboji a princeznami....

And if you are asking what is the point of this article, I can tell you right now. It's about getting up right out of bed/sofa/chair and go to the library for your chosen one, for your favorite childhood book. Take some time to read it again and at least for a few moments to turn into those children who had dreams that believed the fairies and elves and who wanted to be cowboys and princesses....