FROM STRANGERS TO SOULMATES

Poslední dobou přemýšlím nad tím, jak lehké je se svěřovat lidem kteří vás vlastně neznají. Je jasný, že na začátku přátelství jsme vlastně všichni cizinci, ale já tady chci dnes mluvit/psát o něčem trošku jiném. V mém okolí je teď pár lidí, kteří jsou vlastně úplní cizinci, ale zároveň je tak nějak považuji za své spřízněné duše. Jsou to lidé, o kterých nic nevím, jako třeba moje šéfová v práci, ale přitom se v určité věci shodneme tak jako s nikým. Nebo pak lidé, které jsem viděla jednou, někdy ani to ne, ale stali se z nás spřízněnci na sociálních sítích (tím teď nechci nikomu radit aby se vykašlal na své kamarády a začal si psát s prvním divnošem na Facebooku). Jde spíš o to, že je hrozně osvobozující se občas svěřit někomu, kdo je třeba na opačné straně zeměkoule, máte jistotu, že to neřekne nikomu z vašich známých, protože je nezná a zároveň bude objektivní, protože vás vnímá úplně jinak než vaši přátelé a rodina.

I have been thinking over the last time how easy it is to entrust people who do not know you. It is clear that in the beginning of friendship we are all strangers, but I want to talk/write about something a little different today. In my surroundings, there are now a few people who are actually complete strangers, but at the same time, I kind of consider them to be my soulmates. They are people, like my boss at work, about whom I know nothing, but we agree about a lot of thing. Or people I've seen once, or sometimes never, but they've become social networking friends (I do not say that you should go and chat with first weirdo you find on Facebook). It's more like being freely liberating to occasionally entrusting someone on the other side of the planet, you're sure he will not tell to any of your friends or family members because he doesn't know them and at the same time will be objective because they perceive you completely differently than your friends and family.

Mám pár cizinco-spřízněnců, bez kterých si vlastně už ani neumím představit fungování v normálním životě. Nechci tady nikoho z nich jmenovat, takže jim společně dáme přezdívky. Budeme jim říkat meme girl, kreativec a slečna milouš. Víte, všichni z nich zapadají nějak do škatulky "lidé ze sociálních sítí" a s dvěma z nich jsem se ještě nikdy neviděla tváří v tvář. Přesto by byl ale den divný, kdyby mi na Instagramu nepípla zpráva s klasickým přísunem memes, které mě rozesmějí ať už je můj den sebehorší. Protože tyhle vtipnosti od mé meme girl jsou nejlepší a občas si díky nim začneme popisovat naše problémy a starosti, chápeme se a je fajn takhle něco řešit s někým, kdo vás vlastně nezná, ale na druhou stranu vy jste na tom s danou osobou úplně stejně a i přesto vám připadá, že se znáte věky.
Neumím si představit svět bez občasných zpráv mého kreativce. Tyhle zprávy jsou totiž jako terapie. Když na ně člověk odepisuje, musí si rozkliknout novou stránku ve wordu a modlit se, aby facebookové zprávy neměli omezený počet znaků. Je zvláštní a občas i trošku smutné, že si mám víc, co říct s člověkem, kterého jsem viděla jen jednou a jen na chvilku, než s některými kamarády, kteří byli kdysi tak nepostradatelní a teď už skoro nepatří do mého života. Zároveň je super, že se svěřujeme navzájem a řešíme spolu věci, které jsou lehčí říkat někomu, kdo vás nebude soudit, protože na to nemá dostatek informací a zároveň vám řekne tak upřímný názor, že ho za něj budete milovat. Mně se takhle dost často otevřou oči a začnu o věcech díky tomu přemýšlet i z jiného hlediska, což je podle mě občas potřeba. Navíc díky tomuhle kreativci jsem přežila pár anxiety stavů na Tenerife a zkusila mluvit s náhodnými lidmi na tramvajové zastávce #překonávámse
Poslední z těchto cizinco-spřízněnců je slečna milouš. Seznámily jsem se díky Erasmu, ale nikdy jsme se vlastně nepotkaly. Ze začátku jsem si říkala, že je trošku zvláštní jaké podrobné a důvěrné věci probíráme, když jsme se vlastně nikdy ani pořádně nepoznaly, ale časem jsem zjistila, že je to vlastně super. Protože i když jsme se nikdy neviděly, tak máme hrozně moc společného a díky stejnému místu, které jsme si vybraly pro náš erasmus (akorát v jinou dobu) bylo ze začátku hrozně lehké navázat konverzaci. Teď už studium probíráme jen minimálně, pokud si zrovna nestěžujeme na systém kanárské univerzity, zato si píšeme celkem pravidelně o všem možném a nemožném.

I have a couple of strange-soulmates friends, without whom I can not even imagine functionate in normal life. I do not want to name any of them, so we'll give them a nicknames together. We'll call them a meme girl, a creative soul and a sweetheart. You know, all of them fit into the "social networking" box, and with two of them I have never seen face to face. Still, it would be a strange day if I would not have a message with a classic supply of memes on Instagram that always make me laugh, doesn't matter if the day is one of the worst ones. Because these funny moments from my meme girl are the best and sometimes we start to talk about our problems and worries, we understand each other and it's good to deal with someone that does not really know you, but on the other hand it is exactly the same for her and it still seems that we know each other for ages.
I can not imagine the world without the occasional news from my creative soul. I call it the therapies. When I want to answer I need to click on a new page in Word and pray that facebook messages do not have a limited number of characters. It's odd and sometimes sad to say that I have more to discuss with a man I've only seen once and for a moment, than with some of my friends who were once so indispensable, and now they almost do not belong to my life anymore. At the same time, it is great that we confide in each other and deal with things that are easier to say to someone who will not judge you because he does not have enough information about you and at the same time he tells you the most honest opinion and you love him for it. He often open my eyes this way and I just start thinking about things from another perspective, which I think is sometimes necessary. In addition, thanks to this creative soul, I survived a few anxiety states on Tenerife and tried to talk to random people at the tram stop #stepoutsideyourcomfortzone
The last of these strange-soulmates is sweetheart. I found her thanks to the Erasmus, but we never actually met. From the beginning, I thought it was a bit weird what detailed and confidential things we were discussing when we have never actually meet, but in time I found it to be really cool. Because even though we have never seen each other, we have very much in common, and thanks to the same place we chose for our erasmus (just at different time), it was very easy at first to start a conversation. Now we are only talking about school at a minimum if we are complaining about the Canary University system, but we write regularly about everything possible and impossible.

A co vy? Máte to také někdy tak? Že se s náhodným kolemjdoucím, nebo spolucestujícím ve vlaku dokážete pobavit snad o všem možném daleko lehčeji a spontánněji, než s někým, na kom vám opravdu záleží a o kom víte, že tu s vámi bude i po tom, co vystoupíte na své stanici?

And what about you? Do you feel it the same way as I do? That sometimes you can have a nicer and more spontaneous conversation with a passerby or a fellow traveler on the train than with anyone you really care about and you know that he/she will be with you even after you get off at your station?