Jednou takhle v noci...
Můj původní plán bylo jít spát v deset. To už podle mých hodinek, které ukazují čtvrt na dvanáct, úplně nestíhám. A víte, čí je to chyba? Spotify. Ono to na mě totiž vybaflo nové album Luise Fonsiho. Připadá to ještě někomu tak divný, když je to vyskloňovaný, nebo jsem to jenom já? Každopádně jsem se do toho alba na první poslech zamilovala a dostala chuť psát. Nemyslím si, že to bude nějaký intelektuální skvost, který bych mohla zařadit do svého žurnalistického portfolia ke státnicím, ale na tom mi teď tak úplně nezáleží. Já mám prostě chuť pustit prsty po klávesnici, tak proč jim to zakazovat. Stejně je většina mých nejčtenějších článků psána v noci, se skleničkou vína po ruce. Vlastně už tak nějak rozumím tomu instagramovému účtu @pisuprotozevino
Z nástěnky na mě kouká ten nejlepší pohled, co jsem si kdy dovezla z cest, na kterém je sklenička vína, která říká "you should text him" a já nad ní po dlouhé době přemýšlím docela pozitivně, i když ona vypadá spíš zoufale. Nebo opile? Vždycky si říkám, kde je ta hranice mezi příjemně opilým stavem a zoufalostí, která na vás občas prostě padne, když si pár těch skleniček dopřejete. Možná bych měla na začátek tohohle textu dát nějaké varování 18+, protože bych nerada pak poslouchala stížnosti rodičů mých čtenářů, kteří ještě do toho dospělého stavu nedošli. Ti čtenáři. Ne ti rodiče. A věřte mi, ono asi není o co stát. My dospěláci stejně pořád utíkáme zpátky do dětství. A pak je vám jednadvacet a vy si k Vánocům přejete ze všeho nejvíc houpačku. A ne, nemyslím tu zahradní, na které se houpou normální dospělí jedinci. Ne. Já myslím takovou tu, co na ni narazíte na dětském hřišti. Tu která se skládá z provazu a prkýnka. Občas je to prkýnko nahrazeno pneumatikou. Nebo prostě jenom vzpomínáte na to, jak jste mohli jít ve školce po obědě spát. Vlastně "po O". A vaše největší starost byla, jestli si vyberete žlutou kostku, nebo tu červenou, která je sice ožužlaná od ostatních dětí, ale barevně se vám prostě do toho hradu hodí.
Zpět ale k "dospělému" životu. Občas si říkám, jestli vůbec někdy dospěju. Jestli nejsem takový Petr Pan, co se zasekl mimo Zemi nezemi. A jestli to tak teda je, kde jsou ty lítací schopnosti? I když co se divím, není to tak, že bych zrovna překypovala šťastnýma myšlenkama 24/7.
Zvláštní ale je, že i když je ledno-únor, mé nejtemnější období roku, tak se cítím docela šťastně. A tak jsem si říkala, že je třeba trochu toho štěstí přenést i na vás. Tak to totiž v dnešní době funguje, ne? Lidi se na sociálních sítích ve většině případů dělí jenom o to krásné a pozitivní, i když se tak mnohdy ani necítí. Ale víte co? Tohle všechno u mě tady, je sakra upřímné! Takže si každý ukradněte to své pozitivní a šťastné písmenko, zamyslete se nad tím, že na tom vlastně nejste tak špatně, pokud máte všechny končetiny, jste zdraví, máte milující rodinu, přátelé, nebo alespoň část z toho všeho a jděte zase žít. Ono to totiž sakra stojí za to! A nezapomeňte se na ten svět usmívat, protože ono to pak rozzáří den i dalším z nás.
A neberte ten článek zase až moc vážně, protože se čas přeci jenom blíží k půlnoci...
A jelikož jsem tenhle článek začala díky Luisi Fonsimu a jeho novému albu, tak by bylo fér vám doporučit moji oblíbenou písničku, která už se dopracovala na "repeat". Jmenuje se... Le Pido Al Cielo.
0 comments:
Post a Comment