ŽÍT nebo PŘEŽÍVAT?
Takový to, nad čím se pozastaví většina z nás alespoň jednou měsíčně... "Má to smysl?" "Proč mi sakra připadá, že žiju od víkendu k víkendu?" "A kde je ten super život, který nám všichni cpou na sociálních sítích?" (Ano, taky to dělám, žádná výjimka nejsem).
Vždycky když si povídám s mamkou nebo s kýmkoliv z její generace o tom, jak to vlastně měli oni, jak se rozhodovali, co budou v životě dělat, jak se vdávali a ženili někdy okolo 20 a nás děti měli na dnešní dobu HROZNĚ BRZY, tak si říkám, že to možná měli lepší... Jasný v dnešní době máme nespočet možností, ale možná jich máme až tak moc, že pak nejsme schopni se pořádně pro něco rozhodnout nebo nadchnout.
Většina mladých lidí jde na vysoké aniž by je jimi zvolený obor vůbec zajímal, jediné co je přeci dneska důležité, je mít titul. A tak se občas stane, že ztratíte pár let aniž byste si toho vůbec všimli, nad něčím, co vás vlastně ani pořádně nezajímá a ve výsledku jste potom ještě ztracenější než když jste nastupovali do prváku. Když si totiž zrekapituluji své studium já (to které mě do teď stále tak nějak okrádá o ten pravej život), tak vám můžu říct, že vysoká škola mi, v tom horším případě, nadělila obří množství stresu, uvědomění si toho, že novinář ze mě nikdy nebude, i když jsem to na začátku studia opravdu dělat chtěla a v tom lepším pak studentské slevy, kamarády na celý život a půl roku Erasmu. Ono je to takhle všechno děsně krásný, ale četli jste si někdy definici "vysoké školy"? Že ne? Tak tady je - "Vysoká škola je právnická osoba, vzdělávací instituce poskytující terciární vzdělávání. Jedná se o nejvyšší článek vzdělávací soustavy. Studenti a pedagogové vysoké školy tvoří akademickou obec. Vysoká škola je jediná instituce, která má právo udělovat akademické tituly." Nikde se tam nedočtete o tom, že byste si tam měli najít kamarády, nebo díky ní cestova, ne! To je jen takový příjemný bonus. Její primarní funkce má být vzdělávací, akorát že systém "našrotíme se skripta na zkoušku" mně osobně úplně nevyhovuje a tak si říkám, jestli tím vším prostě jenom neztrácím čas, kdy bych mohla dělat něco smysluplného, kdy bych mohla prostě konečně pořádně žít.
Moje kamarádka se zrovna minulý týden rozhodla, že skončí, aniž by si došla pro "ten slavný papír," protože jí došlo, že to prostě v jejím životě není priorita. Já jsem na tohle asi moc velký srab, nebo možná prostě jen nechci koukat na všechny ty zklamané obličeje, které by se vyrojili hned po tom, co by se rozneslo, že se jejich Terezka vykašlala na vysokou. Je to docela ironie, když si člověk uvědomí, že se jedná jen a jen o jeho život, ale stejně je tak moc ovlivněný okolím. A to jsem si myslela, že se jako dospělá vždycky budu rozhodovat jen podle sebe.
Občas se přistihnu, že přemýšlím nad tím, jaký to asi bude až vyrostu a pak mi dojde, že růst jsem přestala už v patnácti a 18 už mi taky nějaký ten pátek je. A pak si čtu články o těch super úspěšných lidech, co jsou ve 20 na vedoucích pozicích, mají vlastní firmy, hrajou na mistrovství světa v hokeji za národní tým a já se na ně koukam z gauče v obýváku svých rodičů a moje jediná starost je - jak zase přežiju ten studijní-pracovní týden, který mě absolutně nenaplňuje. Moc se omlouvám, že tohle je jeden z těch typicky českých článků ala "stěžuju si na život". Asi jenom potřebuju najít pár stejně ztracených duší, jako jsem já. V mém okolí je totiž až moc lidí, co se sestěhovávají se svou drahou polovičkou, čekají děti, nebo zakládají vlastní značku. A pak tu jsem já...
Už ani ty motivační obrázky, které mi zaplavují nástěnku a stůl a vlastně většinu míst v pokoji, mi nepomáhají. Když mi bylo nějakých 14, tak jsem si na skříň nalepila papír s textem "YOU HAVE TO STUDY TO GO TO OXFORD" a víte, tenkrát jsem vážně věřila, že na ten Oxford půjdu. A tak si říkám, co se stalo s tou holkou, co byla tak nadšená a tenhle kousek papíru jí stačil k tomu, aby se šla učit, když teď ji k tomu nedonutí pomalu ani třetí termín zkoušky. Možná mi prostě chybí ten cíl, který by mě k tomu donutil. Nějak nevidím momentálně rozdíl v mém životě po vysoké ať už s titulem nebo bez. Mám spoustu kamarádů, co vystudovali magistra a stejně nemůžou půl roku po ukončení sehnat práci. Tak na co to sakra děláme? Ve výsledku vám pak vaši profesoři řeknou, že stejně 50% z vás skončí na pokladně v Lidlu a postupně vám hrábne z toho pípání. Jo, tyhle vyhlídky jsou skvělý. A když se náhodou dostanete na praxi někde do novin, tak zjistíte, že žurnalistiku tam má vystudovanou tak jeden člověk z celé redakce a to ještě musíte mít štěstí. No a pak po mně někdo chce, abych neztrácela motivaci. Já se doopravdy snažím, ale ono je to sakra těžký...
Já nakonec ani nevím, jestli dává ten článek vůbec nějaký smysl, ale vím, že mi je po jeho napsání líp a o to tady asi jde. Stejně mám to psaní pořád ráda, i když se mi ho škola snaží znechutit.
Hrozně by mě zajímalo jak to máte vy? Vy co jste na tom věkově podobně jako já. Co vás motivuje? Víte přesně co byste chtěli v životě dělat, nebo jste stejně ztraceni jako já? A jak to máte s VŠ - studovat nebo nestudovat?
![](http://pinterest.com/pin/create/button/?url=http://www.enthusiaster.cz/2019/02/zit-nebo-prezivat.html&media=https://1.bp.blogspot.com/-Eh7dUb2mEts/XHKExf4ep0I/AAAAAAAAMwY/qIV5xCC2mhYheadyOG8sAz-wfvRWOTy0ACLcBGAs/s72-c/how-to-increase-motivation.jpg&description= Takový to, nad čím se pozastaví většina z nás alespoň jednou měsíčně... "Má to smysl?" "Proč mi sakra připadá, že žiju od ví...){kind=link}
0 comments:
Post a Comment