KDO JSEM?
Na tuhle otázku hledám odpověď už 23 let...
Jak to vlastně může někdo vědět? Není to úplně rovnice z první třídy, kterou vyřešíte po škole s mamkou.
S mým střídáním nálad víc jak ponožek, nadšením pro každou pitomost, které mě v hodně případech dost rychle přejde. Absolutní neznalost toho, co vlastně v životě chci. Ztrácení se na cestách, protože tam člověk v podstatě musí řešit jen to, kde si sežene jídlo a kde přespí a životní otázky typu "Plánuješ už děti? Co přítel? Kam chceš jít na magistra? A co po dokončení školy?" jdou alespoň na chvilku stranou.
Připadá mi, že čím jsem starší, tím těžší je pro mě vlastně definovat to, kdo jsem. Jako malá jsem přesně věděla, že budu meteoroložkou, půjdu studovat na Oxford, budu mít velkou rodinu, kdy první dvě děti budou dvojčata, budu mít psa a kočku, kteří budou kamarádi od malička a nějak tam zapadal i fakt, že budu mít auto (brouka, samozřejmě) a tudíž i řidičák.
Po pár letech, dva týdny po mých dvacátých třetích narozeninách tady sedím na terase, meteorologie šla k šípku už na začátku gymplu, kdy mi došlo, že fyzika není nic pro mě, o profesi, kterou bych chtěla vykonávat, nemám ani ponětí, antikoncepci zobu pravidelně každý den, takže na děti to taky úplně nevypadá a k řidičáku mě nedonutila ani babička, která mi ho chtěla dát jako narozeninový dárek.
A tak si říkám, jestli jsem někde udělala chybu... Jasně, nejsem jediná v mém okolí, která nemá plán, ale v poslední době mi připadá, že už nás je menšina. Okolo sebe mám kamarádky, co právě porodily první dítě, sestěhovaly se s přítelem, nebo dostudovaly školu a ví, co dál.
Moje největší představa budoucnosti jsou nástěnky na Pinterestu ala růžové brýle, abych věděla jak si časem zařídím byt. To, kde na něj vůbec vezmu peníze je přeci vedlejší.
A oblíbená rodinná otázka "A co přítel?". Proč se na ni vůbec lidé tak rádi ptají? Já na ni nerada odpovídám ať už jsem zadaná, nebo zrovna nad cizrnou a vínem bulím u romantického filmu v době, kdy se cítím osaměle.
Momentálně vlastně nepatřím ani do jedné z kategorií a motýlky v břiše mám až tak často, že je to snad nezdravé. Narodila jsem se ve znamení raka, 17. července 1996 a vždycky, když si pročítám všechny ty věty, které se k tomuto znamení vztahují ať už to, jak jsou raci schopni pro lásku hory přenášet, jejich snem je mít obrovskou rodinu (mé malé já by to mohlo potvrdit) nebo jsou úžasní milenci, tak si říkám, že jsem asi černá ovce raků. Lhala bych, že všechny ty body lžou, ale v hodně z nich si občas říkám, že si snad spletli datum mého narození a já jsem jakýsi pomatený blíženec (nic proti blížencům samozřejmě, alespoň má člověk pak tu rozpolcenost na co hodit, to vám vlastně dost závidím. Moje jediné privilegium je v tom, že raci nepoznají levou a pravou stranu, v čemž bych mohla vyhrát i na olympiádě).
Víte, co mě na tom všem děsí ze všeho nejvíc? Čím větší strašák se z toho v mé hlavě stává, tím méně se mi to chce řešit. Prokrastinace je moje nejlepší kamarádka a i když uklízím, píšu články na blog, nebo vymýšlím trampoty, tak to pořád není ta produktivita, kterou bych měla vyvinout třeba ke psaní bakalářky.
Tak zkusím popsat mě, tu holku, kterou jsem právě teď a tady. Žiju na vesnici a miluju to. Miluju fakt, že je všude okolo les, že můžu po cestě ze zastávky narazit na ježka, že k nám jezdí dálkové autobusy, ve kterých se cítím jako na výletě a že po cestě do práce můžu vidět srnky, což prosím považuji za dobré znamení. Občas dokonce nemůže vyjet tramvaj, protože jsou na kolejích slepice. Miluju vysedávání na terase s laptopem a sklenicí vína v ruce, kdy píšu články nebo tvořím cokoliv jiného. Miluju cestování a proto pořád hledám způsoby jak cestovat více a častěji. Miluju létání letadlem, kdy se člověk na chvilku ztratí z povrchu zemského. Miluju plánování, klidně i na roky dopředu. Miluju obdarovávání druhých a vybírání všemožných dárků. Miluju focení, i když si nemyslím, že jsem v tom nějaký expert. V poslední době jsem si neskutečně oblíbila nahrávání mého podcastu, protože se díky němu potkám se spoustou zajímavých lidí a dozvím se obří množství příběhů, o kterých se mi ani nesnilo. Miluju svoji rodinu a přátelé, kteří pro mě znamenají svět. Miluju sluchátka na uších, kdy vypnu svět a ztratím se v balónkovém playlistu. Miluju, že jsem. A to je podle mě to nejdůležitější, co momentálně k životu potřebuji a co by měl udělat každý z nás.
Omlouvám se, jestli tenhle článek nemá hlavu ani patu, ale využila jsem ho hlavně k tomu, abych se mohla vypsat z toho všeho, co mě momentálně tíži v hlavě. A můžu říct, že to pomohlo. Takže i kdyby si to nikdo nepřečetl, tak tohle seskupení písmenek splnilo svůj účel.
0 comments:
Post a Comment