Europe ROAD TRIP [Spain - Alicante, Mazarrón] 1/7

Páááni... tak se to vážně stalo a já se po dvou týdnech cestování s batohem na zádech zvládla vrátit domů. Trošku špinavá, dost unavená, bez jediného čistého kousku oblečení, ale šťastná. Šťastná a nadšená ze všeho toho dobrodružství, co se po cestě událo. Abych pravdu řekla, tak když jsem ten první den odjížděla z naší vesničky s totálně nacpaným batohem, tak se mi nikam nechtělo. Chtěla jsem jenom zalézt do mojí velké postele a spát. Jenže jsem v deset večer nasedla na tramvaj a vyrazila směr ostravské hlavní nádraží, odkud mi o půlnoci jel autobus směr Berlín. No a já jenom děkuju mamce, která mě v podstatě vykopala z domu a já tak do té postele nezalezla a dala šanci tomu dobrodrůžu, co na mě čekalo.

Nebudu vám tady psát jenom to krásné a úžasné, protože byly chvíle, kdy jsem měla chuť nasednout na první letadlo směr ČR a vzdát to. Chci abyste si z toho udělali ten opravdový obrázek, pro případ, že by vás taky napadlo vyrazit někam na vlastní pěst, samotní bez ultra velkého plánování. Ale teď už zpět k prvnímu dni, kdy jsem byla na cestě do hlavního města Německa.

Původně jsem měla jet z Prahy až na letiště v Berlíně (Tegel), kde jsem se měla potkat s mojí kamarádkou Marie. Co člověk nechtěl, nějak se mi asi dva týdny před odjezdem trošku pozměnila životní situace a já tak neměla v Praze úplně kde být, než by mi před čtvrtou ráno jel autobus. Takže jsem začala hledat nějakou alternativu. A jelikož jsem takové to dítě štěstěny, tak jsem naštěstí našla Flixbus, který jel z Ostravy až do Berlína, aniž bych musela někde v noci přestupovat. Trošku mě děsilo těch osm hodin jízdy, ale nakonec jsem chytla samostatné dvojsedadlo a prospala nějakých šest hodin z těch osmi. Tady se na chvilku zastavíme, protože vám hodlám říct, bez čeho bych takhle dlouhý spánek určitě neměla. Maska na spaní. Znáte takové ty heboučké škrabošky, které většinou koupíte v obchodech jako Nanu Nana a Tiger? Tak přesně tu si před cestou zajděte koupit. Já tu svoji prakticky nevyužívala až do této cesty. A nezachránila mě jenom v autobuse, byla mojí nejlepší kamarádkou i později v hostelu, kdy se moje spolubydlící chtěli do noci bavit a já byla tak mrtvá, že jsem nebyla pomalu schopná říct jim ani "Hi". Mikinu. Ale ne jenom tak ledajakou. Zabalte si tu nejpohodlnější, co vlastníte a je fuk, že vám nebude ladit ke zbytku oblečení. Důležité je totiž, jestli se vám v ní bude pohodlně sedět/ležet v jakékoliv divno-pozici.
Po osmi hodinách mě tedy autobus vyplivl v Berlíně na jakémsi nádraží (Südkreuz), které bylo od mého cílového bodu v podobě letiště docela daleko. Moje obava z berlínské hromadné dopravy se stala skutečností už ve chvíli, kdy jsem si to s neoznačeným lístek nakráčela do vlaku a velmi se divila, že tam není žádný přístroj, kde bych si cvakla. Ten totiž zůstal na nástupišti a já tak, abych nejela na černo, musela na další stanici vystoupit, lístek si označit a počkat dalších 15 minut na příští spoj. Další strašák byl autobus, který jsem našla poměrně snadno, ale pokud jím někdy pojedete na letiště, tak k němu utíkejte, co vám síly stačí. Asi 60% lidí, kteří na tento spoj čekali, se tam totiž nevlezlo.
Na letišti jsem si vyčistila zuby a počkala až dorazí můj cestovní parťák. Marie přijela asi hodinu po mě s pořádnou kocovinou a mě to ani nepřekvapilo. Vlastně by bylo divné, kdyby se něco takového nestalo. Letadlo nám odlétalo až ve dvě odpoledne, takže jsme měly dost času dohánět všechno to, co jsme za ten rok stihly prožít. Ve dvě jsme se konečně dostaly do letadla, kde jsme se málem všichni rozpustili, jaké tam bylo horko a asi po čtyřech hodinách jsme, se zpoždění, přistáli v Alicante, kde na nás čekali naši další dva parťaci, Milkos a Gregorio.

Wow ... it really happened, and after two weeks of backpacking, I finally got home. A little dirty, pretty tired, without a clean piece of clothes, but happy. Happy and excited about all the adventure that happened along the way. To be honest, when I was leaving our village the first day with a totally packed backpack, I didn't want to go anywhere. I just wanted to go to my big bed and sleep. But I got on the tram at ten in the evening and set off in the direction of the Ostrava main station, from where went my bus to Berlin at midnight. Well, I just thank my mum, who basically kicked me out of the house so I couldn't get into that bed and I went to live the adventure that was waiting for me.

I won't write just about the beautiful and amazing parts, because there were times when I wanted to get on the first plane to the Czech Republic and give up. I want you to make the real picture out of it, in case you think of going somewhere on your own, alone, without any long planning. But now back to the first day when I was on my way to the German capital.

Originally I was supposed to go from Prague to the airport in Berlin (Tegel), where I had reunion with my friend Marie. But somehow my life situation changed about two weeks before I left, so I had no place to stay in Prague. I started to look for an alternative. And as I am a lucky girl, I fortunately found a Flixbus that went from Ostrava to Berlin without having to change somewhere at night. I was a little scared of those eight hours on the road, but I had a double seat just for myself and slept around six hours out of eight. We'll stop here for a moment, because I'm going to tell you what you definitely need for such a long journey. Sleeping mask. Do you know those silky masks that you usually buy in stores like Nanu Nana and Tiger? I practically haven't used mine until this trip. And it didn't just save me on the bus, it was my best friend later in the hostel, when my roommates wanted to have fun in the night, and I was so dead that I wasn't able to even say "Hi" to them. Jacket. But not just any. Take the most comfortable one you have and it doesn't matter that it doesn't match the rest of your clothes. The important thing is - comfort, whether you will sit/lie in it in any weird position.
After eight hours, the bus spat me in Berlin at a station (Südkreuz), which was quite far from my destination - the airport. My fear of Berlin public transport has become a reality when I got on the train without validated ticket and I was very surprised that there was no device where I could validate it. The machine stayed on the platform and so I had to get off at the next stop, mark my ticket and wait another 15 minutes for the next connection. The next scarecrow was a bus that I found quite easily, but if you ever go to the airport by bus, run to it as fast as you can. About 60% of the people who were waiting for this connection did not get in.
I brushed my teeth at the airport and waited for my travel buddy to arrive. Marie arrived about an hour after me with a real hangover and I wasn't surprised. In fact, it would be strange if something like this didn't happen. The plane did not depart until two in the afternoon, so we had enough time to catch up with what we managed to experience that year. At two we finally got into the plane where we almost all melted, how hot was it in there?! After about four hours we, with a delay, we landed in Alicante, where our next two travel buddies, Milkos and Gregorio, were already waiting for us.

Kluci pro nás přijeli až na letiště a začala cesta "domů" (představte si pod tím dům skoro na pláži), kam jsme jeli asi dvě hodiny, protože jsme se snažili vyhnout placení na silnicích. I když jsme měli otevřené okýnka a bylo asi sedm večer, tak bylo nějakých 36 stupňů a mi začínalo docházet, že jsem si nejspíš nevzala dost čistých triček. Když jsme pak konečně dorazili na místo první noci, přivítala nás polovina Gregoriovi rodiny, nakrmili nás tortillou de patatas a po vytoužené sprše jsme vyrazili ven. Jelikož mi nikdo neřekl, že jdeme mezi lidi a moje představa o venku bylo "půjdeme si sednout někde na zídku s pivem" tak jsem vyšla z domu v triku a v pyžamových kraťasech, které rozhodně vypadají jako kousek oblečení, který je určený na spaní. Když jsme dorazili do asi nejvíc fancy baru/restaurace, ve které jsem ve Španělsku byla, tak mi došlo, že asi nejsem úplně nejvhodněji oblečená. V tom baru byl dokonce bazén, živá hudba a výhled na celé město. Dali jsme si každý nějakou mňamku a asi po hodině se vydali do postele s komentářem Gregoriova bratrance, že v našem pokoji je nejvíc švábu z celého domu. To se vám pak usíná sladce.

The guys picked us up from the airport and the journey "home" started (imagine a house almost on the beach). We went about two hours, because we tried to avoid paying for the roads. Although we had the windows open and it was about seven in the evening, it was some 36 degrees and I realized that I probably didn't pack enough clean T-shirts. When we finally arrived, half of Gregorio's family greeted us, fed us with tortilla de patatas, and after the shower we went out. Since nobody told me we were going among people and my idea of outside was "going to sit somewhere on the wall with beer" I came out of the house in a t-shirt and pajama shorts that definitely look like a piece of sleeping clothes. When we arrived at the most fancy bar/restaurant I have ever visited in Spain, I realized that I was probably not the most suitably dressed. The bar even had a swimming pool, live music and a terrace that had views of the entire city. We all had some yummy drinks or ice cream and after about an hour we went to bed with a really positive comment of Gregorio's cousin that there were in our room there were the most cockroaches. Good night Ter.

Druhý den ráno bylo snad 41 stupňů, takže bylo jasné, že vyrážíme na pláž. Jako člověk, který neplave v moři kvůli strachu z žraloků jsem si říkala, že si alespoň přečtu kousek knihy, kterou jsem si sbalila a nějak to přežiju. Moji parťáci byli ale nejmilejší plážový doprovod, co jsem si mohla přát. Krom toho, že mě hlídali, jestli jsem se namazala opalovacím krémem, protože se celá skupinka bála, že se sněhulák Ter spálí, tak mi dokonce postavili slunečník a nechali mě tam jako hlídače láhve s vodou. Nakonec mi ten pobyt na pláží připadal i jako fajn strávený čas s pěkným výhledem na španělské kluky. A co si budem, to je vždycky pěkný výhled. Na oběd jsme se pak opět vrátili od našeho přechodného domova, kde nám teta od G. uvařila mňamózní salát, opražila rybu a dostali jsme plechovku piva. Další plán byl průzkum města - Mazarrón, což ve dvě hodiny odpoledne není úplně nejlepší nápad, člověk se totiž potí i při dýchání, tudíž o nějakém pohybu normální lidé ani neuvažují. My se ale vydali do přístavu a nakonec jsme se teda nerozpustili. Stálo to však hodně úsilí.

The next morning was perhaps 41 degrees, so it was clear that we were heading to the beach. As someone who doesn't swim in the sea because of fear of sharks, I thought that at least I would read a book that I packed and somehow survive. But my friends were the perfect beach escort I could have wanted. Aside from being watched over if I used sunscreen because the whole group was afraid Ter the snowman would get burned, they even built a parasol and left me there as a water bottle guard. In the end, the beach seemed like a good idea with a nice view of the Spanish boys. And it's always a nice view. For lunch we returned to our temporary home, where Gregorio's aunt made us a delicious salad, fried some fish and we even got a can of beer. The next plan was a city centre - Mazarrón, which is not the best idea at two o'clock in the afternoon, but we went to the port and in the end we did not melt. Though it took a lot of effort.

Po prohlídce jsme si sbalili našich pět švestek, nasedli do auta a vyrazili do vnitrozemí směr Hellín, což je Gregoriova rodná vesnice. A víte co to znamená? Že jsme potkali asi dalších sedm členů jeho rodiny a dokonce jsme navštívili jeho babičku. Večer jsme i se jeho ségrou vyrazili na večeři do města a krom různých mňamek jsme měli na stole i talíř plný šneků. A když už jsme u toho zkoušení typických věcí, protože šneci jsou rozhodně něco, co si musíte dát, když jste v provincii Albacete, rozhodně vyzkoušejte také horchatu, což je taková ledová tříšť z cukru vody, skořice a mandlí. A pokud nejste fanoušky mandlí, nebo jste alergičtí na ořechy, tak si objednejte granizado de limon, na tom jsem totiž ujížděla já.

After the tour we packed our stuff, got in the car and headed towards Hellín, which is Gregorio's native village. And you know what that means? That we met about seven other members of his family and even visited his grandmother. In the evening, we went out to dinner in the city and besides various yummy things we had a plate full of snails on the table. Speaking of typical things, because snails are definitely something you have to try when you are in Albacete province. Be sure to try horchata, which is such a crushed ice of sugar, water, cinnamon and almonds. And if you are not a fan of almonds, or you have some allergy to nuts, then order granizado de limon, because I loved it.