Thursday, 26 September 2019

Europe ROAD TRIP [Spain - Chinchilla, Alcalá del Júcar, Pétrola] 3/8


Zdravím všechny přítomné, dneska jsme se tady sešli abychom si přečetli další díl pokračování mého road tripu, jestli souhlasíte, jdeme na to. Dnešní díl se bude ještě stále odehrávat ve Španělsku a ještě stále s mojí erasmus partou, která mi v posledních dnech dost chybí. Pryč ale se smutněním a zpět ke krásným zážitkům. Den jsme začali vyčištěním zubů a přípravou snídaně. Na pořadu dne byly toasty s máslem a lupínky s mlékem. Po naplnění žaludků jsme nasedli všichni čtyři do auta a vyrazili směr všechny ty vesničky, které byly na denním plánu. Musím říct, že ne nadarmo se říká Castilla la Mancha, protože tahle část Španělska je opravdu plná různých hradů, to hned uvidíte. 
Naší první zastávkou byla Chinchilla, kterou můžu vyhlásit jako nejkrásnější vesnicí, kterou jsme navštívili, takže pokud někdy zavítáte do Albacete, určitě si tam zajeďte na výlet. Je to tam kouzelné, plno malých uliček, ve kterých se můžete ztrácet, cesta na hrad je takovou příjemnou procházkou, kdy ji můžete absolvovat i v šíleném horku, stejně jako my, jelikož tam fouká příjemný vítr. Během výstupu na hrad se vám naskytnou neskutečné výhledy a dokonce se tam nemusíte bát ani turistů, protože my tam nepotkali ani jednoho. 

Hi everyone, we meet here today to read another part of my road trip, so let's get into it. Today's part will still take place in Spain and still with my Erasmus gang, which I recently miss a lot. But let's put away the sadness and get back to these beautiful experiences. We started the day by brushing our teeth and preparing breakfast. Toasts with butter and cornflakes with milk were on the agenda. After we had filled our stomachs, the four of us got in the car and headed for all the villages that were on our daily schedule. I must say that it's not a coincidence that it's called Castilla la Mancha, cause this part of Spain is really full of different castles, you'll see it right away.
Our first stop was Chinchilla, which I can say was the most beautiful village we have visited, so if you ever visit Albacete, be sure to go there on a trip. It's magical and there are a lot of small streets where you can get lost. The way to the castle is such a pleasant walk, and you can take it even in the crazy hot weather, as we did, because the wind blows a lot through these narrow spaces. During the walk to the castle you'll see incredible views and you don't even have to worry about tourists, because we didn't meet any. 
























Po tom, co jsme si dostatečně prošli vesničku, pokochali se výhledem a já se opět stihla trošku spálit, jsme koupili tu největší láhev vody a pokračovali dál tentokrát do místa jménem Alcalá del Júcar. Asi se budu opakovat, ale tohle místo bylo taky naprosto kouzelné. Všechny ty domečky, které se před vámi tyčí ve skále a vy k ni kráčíte po mostě... Musím přiznat, že tady byl ten výstup o něco těžší než v předchozím městečku, protože na nás neustále svítilo slunce. Naštěstí jsme to zakotvili někde v polovině, což mě osobně velmi potěšilo a tuším, že jsem nebyla jediná. Naší první zastávkou bylo muzem. Respektive bych tomu asi já takhle neříkala, protože to byl prostor v jeskyni, kde si jeden chlápek udělal výstavu sám o sobě. Ve vstupence byl ale nápoj zdarma na konci prohlídky i s výhledem a také vstup do starého městského kina. Jako největší výhodu jsem v celém tohle divno muzeu viděla hlavně tu jeskyni, díky které tam bylo asi 20 stupňů a člověk se tak pěkně ochladil. 
Ve starém kině jsme to prošli skrz na skrz, dokonce tam byly i části, kdy jsem si říkala, že větší člověk nemá šanci se tam nasoukat. Po prohlídce kina jsme si to namířili dolů do parku k řece, kde jsme si dali oběd v podobě našich bagetek, které jsme si ráno nachystali a každý vyfasoval ještě jednu z empanadas jako bonus. 

After we walked through the village, enjoyed the view and I got burn again, we bought the largest bottle of water and we went to a place called Alcalá del Júcar. I may repeat myself, but this place was also absolutely magical. All the houses that tower in front of you in the rock and you walk to it over the bridge... I must admit that the climb was a little harder than in the previous town since the sun was constantly shining on us. Fortunately, we stopped somewhere in the middle, which I was happy about and I guess I wasn't the only one. Our first stop was a museum. Or maybe I wouldn't call it that name, because it was a space in a cave where a guy made an exhibition about himself. Anyway, there was a free drink included in the ticket and also admission to the old city cinema. The biggest advantage in this whole strange museum was the fact that it was a cave, thanks to which there was about 20 degrees inside and we could cool ourselfs.
In the old cinema there were parts where I thought that a higher person would probably have problem to fit in. After a tour of the cinema, we headed down to the park next to the river, where we had lunch in the form of our baguettes, which we had prepared in the morning and each of us got also one of the empanadas that Gregorio had bought for us.











Po obědě a odpočinku se pokračovalo dál a tentokrát do místa, které nám doporučila Gregoriova mamča. To bychom ale nebyli my, abychom se neztratili a nejeli do úplně jiné vesnice, ve které byl jen kostel, prázdná hospoda a turistu tam neviděli snad deset let. I tak to bylo ale super dobrodružství a dostali jsme pivo, takže si nikdo nestěžoval. 

After lunch and a rest, we decided to continue and this time to the place recommended by Gregorio's mother. But it wouldn't be us if we wouldn't get lost. We actually went to a completely different village, where there was only a church, an empty pub and I guess they haven't seen a tourist for years. Still, it was a great adventure and we got a beer so nobody complained.

Naší poslední zastávkou bylo Pétrola, ve které se nachází laguna s plameňáky. Celou cestu tak probíhala diskuze, zda jsou tam ti plameňáci bílí nebo růžoví. My s Marie jsme samozřejmě tvrdily, že jsou růžoví a kluci zastávali názor bílé. Nakonec bohužel vyhrála mužská část našeho týmu, ale přišlo se na to až díky mě, kdy jsme byla donucena plameňáky vyfotit a pak přes zoom zjistit jakou mají vlastně barvu. Tihle ptáci byli od nás totiž tak daleko, že i když jsme k nim šli asi 20 minut, tak jsme pořád viděli jenom takové třpytící se tečky na vodě. Každopádně je celá laguna naprosto nádherná, je tam příjemně, občas se trošku propadnete do písku, ale podle mě naprosto perfektní místo třeba na čtení. A my tam byli dokonce úplně sami. 

Our last stop was Pétrola, where you can find a lagoon with flamingos. On the way there was a discussion about whether the flamingos are white or pink. Of course, Marie and I thought that they are pink and the boys thought otherwise. In the end, unfortunately, the male part of our team won, but it was thanks to my camera. I was forced to take a picture of the flamingos and then find out what their color is through the zoom. These birds were so far away from us that even though we walked for about 20 minutes, we still saw only such glittering dots on the water. Anyway, the whole lagoon is absolutely beautiful and so calm. Sometimes you fall into the sand a bit, but I think it's an absolutely perfect place to read a book. And we were alone there. Just four of us. 






Večer, po návratu do Hellína, jsme vyrazili na pivo do parku a přísahám, že taková témata, jaká jsme tam probírali jsem nezažila od Erasmu. Vlastně se s těmahle lidma dokážeme bavit naprosto otevřeně úplně o všem a nikdy se nehádám, i když máme častokrát rozdílné názory. Po našem povídání si na pivě jsme zašli ke Gregoriovi domů, kde nám jeho maminka opět připravila to nejúžasnější jídlo k večeři. Tentokrát jsme jedli na terase, kde stůl pomalu praskal pod náloží všech těch dobrot. Měli jsme tam párečky, pisto manchego, chipsy, tyčinky, bagetu a spoustu dalšího, u čehož mi chybí názvy a k tomu všemu samozřejmě pivo. U toho jsme si povídali a G. táta mi nakonec i ukazoval nějaké noty, které si dovezl z Prahy. Byl docela oříšek mu rozumět "Dvořák", protože naše "ř" dá zabrat prostě každému cizinci. 
Po večeři jsme vyrazili za Gregoriovými kamarády, kteří si v nějaké své dejme tomu klubovně promítali film. Při příchodu tam na nás u dveří čekal kocour, který vydával tak šílené zvuky, že jsme nemohla uvěřit tomu, že to dělá nějaká kočka. V klubovně jelo Jak vycvičit draka, což očividně potěšilo jen mě, ostatní takový nadšenci do pohádek nejsou. Vzali jsme si další pivo, sedli si na dvorek, kde jsme se seznámili s části party, která tam ten večer byla a prokecali nějakou tu hodinku. Pak jsme se přesunuli do klubu Garage, kde to sice bylo mrtvější, ale mě potěšil fotbálek. Bohužel jsme s mým spoluhráček v podobě Milkose prohráli, ale jenom o bod, což se vlastně skoro nepočítá, že ne? 
Tímto jsme tak nějak zakončili náš poslední společný večer a podle mě i naprosto nejlepší den ze všech z celé mé cesty. 

In the evening, after returning to Hellin, we went out for a beer in the park and I swear I didn't experience such a conversation since Erasmus. Actually, we can talk absolutely openly about everything, and we never argue, even though we often have different opinions. After our beer talk, we went to Gregorio's home, where his mother prepared the most wonderful meal for dinner. This time we ate on the terrace, where the table slowly cracked under the charge of all the yummies. We had sausages, pisto manchego, chips, bread sticks, baguette and much more, which I don't know names of, of course, there was beer. We talked a lot and G.'s dad showed me some notes he had brought from Prague. It was quite hard to understand his "Dvořák", because our "ř" is a real challenge for any foreigner.
After dinner we went to see Gregorio's friends, who were watching a movie in some... let's call it "the clubhouse". When we got there, there was a cat waiting for us at the door, making such crazy noises that we couldn't believe it was made by this cute animal. They were watching How to train a dragon in the clubhouse, which obviously I was really excited about. We took another beer, sat in the backyard, where we met the majority of the friends that were there that evening and talked for an hour. Then we moved to Garage club, where the atmosphere there was a bit dead, but I was happy about the foosball. Unfortunately, me and my teammate Milkos lost, but only by a point, which doesn't count, right?
This kind of ended our last night together and in my opinion the best day of all my trip.

Jsem moc ráda, že jste dočetli až sem a pokud máte další dotazy, nebo jakýkoliv jiný poznatek k článku, dejte mi je vědět dolů do komentářů. Uděláte mi tím radost.

0 comments:

Post a Comment

Chceš být v podcastu?

Contact Me
Tereza Hrubá
If you can dream it, you can do it.
Ostrava, Czech republic