Europe ROAD TRIP [Spain - Valencia, Barcelona] 4/7

Začínáme koncem, protože den, kdy jsem vyrazila směr Valencie, byl posledním dnem, který jsme strávila s mými erasmáky. Jelikož jsem si ho chtěla užít opravdu na 200%, tak jsem se ten den rozhodla nechat foťák pěkně v batohu. To ale neznamená, že v tomto článku nenajdete žádné fotky. Fotky budou, ale až z dalšího dne, který jsem strávila v Barceloně.

Můj poslední společný den s kamarády jsme se rozhodli vyrazit do (další) vesničky. Abych pravdu řekla, tak nemám absolutně ponětí, jak se to tam jmenovalo. Hlavním cílem tohohle výletu byla jeskyně a řeka s vodopádem, kde se opět většina našeho týmu chtěla okoupat.
Městečko to bylo moc pěkné, ale když jsem zjistila, co všechno musíme slézt dolů, abychom se dostali k řece, úsměv mě přešel. Ne, snad proto že bych se obávala nějaké procházky z kopce dolů, spíš mě děsil fakt, že to pak budeme muset vylézt zase nahoru. A připomínám, stále bylo asi 36 stupňů. To se tak pak stalo, že jsem vypadala jako přezrálé rajče. Tady ale předbíhám. Zpět do chvíle, kdy jsme vyrazili k řece. Po cestě jsme totiž zastavili v jeskyni, ve které jsem měla chuť zůstat navždy a to z jednoho prostého důvodu - byl tam chládek. Bohužel mi toho štěstí nebylo dopřáno a my pokračovali dál k vodě. Tam to bylo moc pěkné, trošku hlava na hlavě. Pár z nás si zaplavalo a vydali jsme se zpět nahoru, kde nás čekalo zasloužené pivo. Přísahám, že jsem nikdy nic nevypila s takovou chutí. V téhle fázi už jsem totiž vypadala jako to dříve zmíněné rajče a všichni si ze mě dělali srandu. Teda až po tom, co se ujistili, že neskolabuju. Po téhle pauzičce jsme nasedli do auta a vydali se zpět domů, kde nám Gregoriova mamča připravila nejlepší paellu s mořskými plody. A přišel čas loučení.
Já se od týmu odpojila jako první, a to na nádraží v Hellínu, odkud mi jel autobus do Valencie, kde mě měl čekat můj (ano čtete dobře) profesor matematiky. Abychom to uvedli na pravou míru. Byl to můj profesor z gymplu, který se postupem času proměnil v našeho dobrého kamaráda a u kterého jsme společně s pár spolužáky pořádali srazy, kde jsme se cpali paellou.
To bych to ale nebyla já, aby se při tom něco nepokazilo. Měla jsem totiž místo konečné vystoupit asi o dvě zastávky dříve, jenom mi nějak nedošlo, že když tam nikdo z cestujících nemá oficiálně jízdenku, tak tam nezastavíme. Musela jsem tedy řidiče přemluvit, aby mě vyhodil alespoň na té příští zastávce, z čehož nebyl zrovna dvakrát nadšený, ale nakonec mě tam zavezl a já tak mohla přestoupit do Juanova (profesor) vanu. Vydali jsme se směr jeho vesnice, která se nachází u moře a na mapě ji najdete pod názvem Gandía.

We start at the end because the day I set out for Valencia was also the last day I spent with my Erasmus friends. I really wanted to enjoy it for 200% so I decided to leave the camera in my backpack for that day. However, this doesn't mean that you won't find any photos in this article. There will be a lot of them from the next day in Barcelona.

The last day I spent together with my friends we decided to go to (another) village. To be honest, I have absolutely no idea what it was called. The main goal of this trip was a cave and a river with a waterfall, where most of us wanted to swim. The town was very nice but when I found out what we had to climb down to get to the river, my smile froze. Not that I was afraid of going downhill, I was rather scared of the fact that we would have to climb it up again. And remember, it was still about 36 degrees. Thanks to this climb I looked like a ripe tomato. Before setting out to the river itself we stopped in a cave in which I wanted to stay forever for one simple reason - it was cold inside. Unfortunately, I wasn't lucky enough and we kept going down. The nature was very nice, but it was pretty crowded there. A few of us went swimming and we went back up to grab the beer we all deserved. I swear I never drank anything with such enthusiasm. At this moment I already looked like the aforementioned tomato and everyone was making fun of me. I mean, after they've made sure I'm not dying. Then we got into the car and headed back home, where Gregorio's mum prepared the best paella with seafood. And it was time to say goodbye.
I was the first one who left the team at the station in Hellín, from where I had a bus to Valencia, there was waiting for me my (yes you read well) mathematics teacher. To make it clear. It was my high-school professor, who over time turned into a good friend of mine, and together with some of my classmates we had meetings where we were eating paella and drinking wine. But it wouldn't be me, if something didn't go wrong. I had to get off about two stops earlier than I originally planned. In the end I had to persuade the driver to stop at least at the next one, which he wasn't exactly thrilled about, but eventually drove me there so I could transfer to Juan's (teacher) van. We set out to the direction of his village, which is located by the sea and can be found on the map under the name Gandía.

Jeli jsme opravdu krásnou přírodou, která už mi oproti Albacete nepřišla tak suchá a mrtvá. Navíc jsme zastavili i u tohohle super výhledu, který stál za to. Po cestě k Juanovi jsme se stavovali pro větrák, abych v noci neumřela horkem a pak už jsme si to namířili k němu domů. Přísahám, že jsem ten den byla asi naprosto nejunavenější z celých těch dvou týdnů, a proto jsem nebyla zrovna nejlepší společník. Každopádně vám musím popsat, jak nádherný výhled má Juan z terasy u sebe v bytě. PANEBOŽE. Vidíte přímo na pláž, moře, všude byla spousta lidí, kteří si užívali dovolené, nebo prostě jen pěkného počasí. A já si tam pila pivo, trošku u toho usínala a říkala si, že je super mít kamarády různě po světě a moci takto cestovat.

Druhý den ráno jsme vstávali dost brzy, abych stihla vlak směr Valencie, odkud mi pak jel autobus do Barcelony. Juan mě na nádraží odvezl na motorce, což bylo naprosto úžasný, jelikož jsem na ničem takovém nikdy neseděla. Přiznávám, že jsem ze začátku měla trošku obavy, že spadnu, ale nakonec to byl skvělý zážitek. Pak už jsme se rozloučili, já nasedla do vlaku a vydala se na šesti denní cestu bez jakýchkoliv kamarádů.

We drove through really beautiful nature, which compared to Albacete didn't seem so dry and dead. Anyway, we stopped at this great view, which was really worth it. On the way to Juan's we also stopped for a ventilator so I wouldn't die of the hot weather during the night, and then we headed for his place. I swear I was probably the most tired of the two weeks that day, so I wasn't exactly the best companion. Anyway, I have to describe to you how wonderful views Juan has from the terrace in his apartment. OH MY GOD. You see the beach, the sea and there were plenty of people everywhere who were enjoying their holidays. I drank beer there while falling asleep a bit and thinking about how great it is to have friends all over the world and be able to travel like that.

The next morning we got up early to catch the train to Valencia, from where was my bus to Barcelona. Juan took me to the station on a motorbike, which was absolutely amazing, since I've never sat on anything like that before. I admit I was a little worried at the beginning that I would fall but in the end it was a great experience. Then we said goodbye to each other, I got on the train. The six-day trip without any friends started.

Po nějakých třech hodinkách v autobuse jsme vystoupila na autobusovém nádraží v Barceloně, které je hned vedle Vítězného oblouku, což bylo moc pěkné přivítání. A jelikož můj žaludek dával jasně najevo, že má hlad, vyrazila jsem na oběd do Flax & Kale. Tento podnik se v Barceloně nachází hned dvakrát a já na něj přišla díky Domči z dblog.cz, která odtud sdílela samé pozitivně naladěné fotky jídla. Rozhodla jsme se pro lívance, které byli naprosto úžasné.

After some three hours on the bus I got off at the station in Barcelona, which is next to the Arc de Triomphe. I was really hungry so I went to Flax & Kale for lunch. This restaurant has two affiliates in Barcelona and I found it thanks to Domča from dblog.cz, who shared a lot of photos of their food. I chose pancakes that were absolutely amazing.

Po obědě jsem se vydala toulat, doslova. Chvílemi jsem neměla ponětí, kde vlastně jsem, ale vůbec mi to nevadilo. Nikam jsem nespěchala, na všech přechodech jsem si pěkně počkala na zelenou a zastavila se v každém ALE-HOP, které jsem potkala. Tam jsem si na památku koupila náramek na nohu, který tam mimochodem do teď je a jsem fakt zvědavá kdy se rozpadne.

After lunch I went wandering, literally. Sometimes I had no idea where I was, but I didn't mind. I was not in a hurry, so I waited nicely for the green light at all the crossings and I stopped in every ALE-HOP I've seen. There I bought a leg bracelet that I still have on by the way and I am really curious when it will fall apart.

Po tomhle toulání se, jsem si sedla kousek od Vítězného oblouku a jelikož jsem měla ještě asi dvě hodinky, než jsem mohla na své Airbnb, tak jsem si tam udělala pohodlí se ciderem a napsala prvních pár pohledů. Na sólo cestování mám nejradši to, že se nemusíte nikomu přizpůsobovat a stejně tak, jako si rozmyslíte kam te den vyrazíte, si můžete udělat pohodlí někde v parku, když jste unavení a prostě jen tak být. Po napsání pohledů jsem si přečetla kousek z knížky, kterou jsem si sbalila na cesty - Cara Delevingne: Zrcadlo, zrcadlo a vydala se na metro, které mě mělo odvézt až skoro k mému hostiteli.

After this wandering, I sat down close to the Arc de Triomphe, and since I had about two more hours before I could go to my Airbnb, I made myself comfortable with a cider and I wrote the first few postcards. What I love about solo traveling is that you don't have to adapt to anyone, and you can just do whatever you want, whenever you want. For example sit down somewhere in the park when you're tired. After writing the postcards, I read a few pages of the book I had packed for this trip - Cara Delevingne: Mirror Mirror, and went to the subway, which was supposed to take me almost to "my flat".

S pomocí Google map jsem našla dům, kde měl být můj pokoj, který mimochodem moc moc moc doporučuji, jestli budete v Barceloně (odkaz zde) a za chvilku už jsem se vítala s majitelkou, která byla neskutečně milá. Ukázala mi pokoj, předala mi klíče a seznámila mě se zbytkem obyvatel. Poznala jsem tak její dceru a bratra a pak už si zalezla na chvilku do postele se seriálem, protože jsem byla neskutečně unavená. K večeru jsem pak vyrazila ven na večeři, dala si skvělé croquetas a pivo a pak už jsem se jen vrátila domů, nastavila budík a šla spát, protože mě další den ráno čekal budíček v 6 hodin ráno, abych stihla autobus do Francie. O tom ale až v dalším článku na téma Nice.

With the help of Google maps I found a house where was located my room, which, by the way, I recommend very much if you are in Barcelona (link here). I met the owner who was incredibly nice. She showed me my room, handed me the keys, and introduced me to the rest of the people that lived there. I got to know her daughter and her brother and then I went to bed for a while to watch a movie because I was so tired. In the evening, I went out for a dinner, had great croquetas and beer, and then I just went home, set the alarm and went sleep, because the next morning I was supposed to wake up at 6 am to catch a bus to France. But this is already for another article about Nice.