rcihstmas

Friday, 1 November 2019

Já vlastně ani nevím, jak to pojmenovat...

Víte jak občas lidé říkají, že žijí od víkendu k víkendu? Někdy si říkám, že bych to chtěla zažít. Můj "víkend" sice začíná ve čtvrtek odpoledne, ale víkendem se myslí jen to, že v ty dny v podstatě nemusím vycházet z domu, pokud si nepotřebuju nakoupit, nebo se někdo nerozhodne, že by mě rád viděl. Jsou dny, kdy si říkám, že bych hrozně ráda zažila víkend, kdy nebudu muset nic dělat, kdy si nebudu muset na začátku napsat to do list, který se už ani nevleze na klasického lepíka a straší mě pocelé ty tři-čtyři dny "volna". A jasně, občas takový víkend příjde, když třeba vyrazím za kamarády mimo Česko, ale to si plánuju tak moc dopředu, že vlastně týden předtím skoro společensky neexistuju, abych si pak mohla dovolit na nějakou dobu vypnout.

A víte, co je na tom všem nejhorší? Že si to vlastně tak nějak dělám sama. Nikdo mě nenutil, abych při škole měla tři práce, psala dobrovolně články na web, který si myslím, že je fakt užitečný, nahrávala vlastní podcast a občas přispěla nějakým tím článkem i tady. 

"Studentský život je skvělý", říkali. Nevím, kdy, kde nebo jak tito lidé studovali, ale pokud nejste dítě bohatých rodičů, kteří vám všechno zaplatí a vy si v podstatě užíváte jednu party za druhou a občas poctíte katedru svou návštěvou, tak to fakt tak skvělý není. Mezi dojížděním na přednášky, přípravou do práce, samotnou prací, psaním, vymýšlením podcastů, stříhaním, stíhám občas i spát nebo uklidit. A vidíte to slovo "občas", tak se na něj dívejte tak, jakoby mělo na začátku velké "O". 

Chtěla jsem napsat "A víte, co je na tom všem nejhorší?" ale pak mi došlo, že tak už začínal druhý odstavec. Takže - A víte, co je fakt vtipný? Že mi pořád připadá, že oproti lidem okolo mě dělám naprosté minimum. Vtípek, ne? Ale já se tak opravdu cítím. A nejsem jediná. 

Další takovou fajn příhodou je, že jsem teď někde za polovinou knihy "Proč spíme?" od Matthewa Walkera a i když tu knihu naprosto miluju, a to jsem ji ještě nedočetla, tak mě dost často děsí. Děsí v tom smyslu, že i kdybych chtěla, tak některé dny není fyzicky možné, abych spala 8 doporučených hodin. I kdybych šla spát přesně v tu chvíli, kdy dorazím domů, což samozřejmě nejdu, tak bych naspala do budíku jen něco přes 7 hodin. Věděli jste, že když nespíte dostatečně, tak máte daleko větší sklony k tomu, dostat rakovinu či Alzheimera? Nebo že když spíte po delší dobu každý den jen šest hodin, tak to napáchá stejnou škodu, jakobyste nespali celou jednu noc? Že ne? Já to do teď taky nevěděla. A pořád se tak nějak nemůžu rozhodnout, jestli jsem to vědět chtěla nebo by bylo lepší žít ve sladké nevědomosti. 

Mimochodem, kdyby mi takhle rychle šlo i psaní seminárek a bakalářky, tak bych byla za vodou. Bohužel tomu tak není a já se tak po dlouhé době zase obracím tady, protože je to asi jediné místo, kde se takto můžu vypsat a občas je i menší pravděpodobnost, že se to dostane někam dál, než když to řeknu "kamarádům". A teď samozřejmě nemyslím všechny, to ani omylem. Ale jsou lidé, kteří se vysloveně živí na cizích příbězích. A myslím, že všichni máme v našem životě minimálně jednoho takového člověka a přesně v tuto chvíli jsme si ho vybavili, je to tak? Jestli ne, tak vám gratuluji a vlastně i trochu závidím. Měla bych si udělat nějakou menší čistku toxických lidí v životě. Dokonce jsem slyšela, že je to teď i moderní. 

Věříte mi, že jsem měla původně v plánu jít dělat rešerše k seminární práci, ale tak nějak náhodou jsem skončila tady? Možná je to i lepší, protože kdo ví, jak by ty rešerše vypadaly. 

Teď už ale opravdu končím... je čas jít spát, protože jsem četla, že to prý pomáhá po všech stránkách.

Jsem moc ráda, že jste dočetli až sem a pokud máte další dotazy, nebo jakýkoliv jiný poznatek k článku, dejte mi je vědět dolů do komentářů. Uděláte mi tím radost.

0 comments:

Post a Comment

Chceš být v podcastu?

Contact Me
Tereza Hrubá
If you can dream it, you can do it.
Ostrava, Czech republic