Friday, 13 March 2020

MODERNÍ VYMOŽENOSTI SI NA VESNICI NEUŽIJEŠ


Člověk by řekl, že s příchodem nouzového stavu, uzavřením škol a tím pádem nově nabytým volným časem se pořádně pustím do psaní bakalářky. Opak je ale pravdou a mě spousta volného času uklidnila natolik, že jsem si řekla, že je na čase se věnovat zase na chvilku věcem, které mě baví. 

Rozhodla jsem se proto založit rubriku s názvem "ŽIVOT NA VESNICI" a čas od času tam budu přidávat trampoty, které se tady u nás ději. Řekla bych, že se dá spousta z nich vlastně aplikovat na kteroukoliv z vesnic, které najdeme v České republice, ale to bych pěkně kecala, protože my jsme jedna z těch vesnic, kam jezdí tramvaj a to už tak obvyklé není. 

První článek na toto téma vznikl už před pár lety, kdy jsem psala, jak holku z města, kterou jsem bývala, přestěhovali na vesnici, aniž by se mohla aklimatizovat. O tom, jak jsem si život na samotě u lesa vlastně zamilovala si můžete přečíst tady a já už se vrhnu na dnešní téma, pro které jsem zvolila moderní život, který se k nám do lesů vlastně až tak moc nedostane. 

V poslední době si lidé velmi oblíbili vymoženosti dovážkových služeb v podobě Rohlíku a Košíku, které vám doručí nákup až ke dveřím. Když jsem ještě bydlela ve městě, tak jsem toho občas využila, protože nikomu se nechce tahat těžké tašky do autobusu a ze zastávky pak pěkně až domů, nejlépe pěšky do čtvrtého patra, jako tomu bylo kdysi u nás. Košík mě nespočetně krát zachránil a o to s větším nadšením jsem ho chtěla použít i v místě nového bydliště, kam se z obchodu dostáváte minimálně půl hodiny a nejjednodušší je pro vás naskládat nákup do kufru a odvézt si ho tak až domů. A to nemluvím o tom, že pokud si chcete koupit zmrzlinu, musíte se smířit s možností, že cestu domů možná nepřežije. Toť z úst (prstů) někoho, kdo nevlastní řidičský průkaz. Najela jsem tedy na stránky košíku, zaklikla suroviny, které jsem nutně potřebovala, abych si uvařila večeři a přešla k bodu "doprava", abych zjistila, že do mé lokality se zatím bohužel nedováží. Kdy se dovážet bude nebo zda se o tom minimálně uvažuje jsem se bohužel nedozvěděla a tak to teď čas od času zkouším. Vždy ale narazím na okénko s červeným vykřičníkem, které mi zasadí další ránu do hladového žaludku. 

Nastal čas pro plán B - objednám si pizzu. Abych to uvedla na pravou míru, tato historka se odehrála asi před rokem. Košík k nám stále nedováží, ale pizzu už si objednat můžeme. Sice za dopravu zaplatíme pořádnou vesnickou přirážku (možná by se hodilo říct "vysokohorskou", když už máme i tu sjezdovku), ale co by hladovec jako já pro jídlo neudělal. Zpět ale do doby před rokem. Po značném průzkumu všech nejbližších pizzerií jsem zjistila, že pizza se také konat nebude, pokud si pro ni osobně nedojedu až do města. 

Tak jsem skončila u plánu C, kterým se stal zbytek opečeného chleba a z příručního grilu je teď můj nejlepší kamarád, který i z naprostého ničeho, udělá něco. 

Život na vesnici je sice super, klidný, v přírodě, s kávou na terase, ale má i svoje mouchy a tohle je jedna z nich. A jak je na tom vaše vesnice? Patříte už k těm šťastnějším, kterým nákup do domu doručí bez problému?

Jsem moc ráda, že jste dočetli až sem a pokud máte další dotazy, nebo jakýkoliv jiný poznatek k článku, dejte mi je vědět dolů do komentářů. Uděláte mi tím radost.

0 comments:

Post a comment

Chceš být v podcastu?

Contact Me
Tereza Hrubá
If you can dream it, you can do it.
Ostrava, Czech republic